Nakonec přišel dlouho očekávaný svátek. Daše oslavovala své páté narozeniny. Od rána si narozeninová dívka přijímala dárky a blahopřání. Mezi veselím sváteční den rychle uplynul a přišel čas jít spát.
Dívka si sedla na okraj postele, rozhlédla se po darech a se vzdechem řekla: "Jak bych si přála kočičku, jmenovala bych ji Taška".
V tu chvíli babička zavírala dveře do Dašiny ložnice a náhodou slyšela její tajné přání. Ráno, když vnoučka ještě spala, se vydala k sousedce.
Sousedka měla nedávno mláďata od své kočky. Žena vyslechla babiččinu prosbu a s velkou radostí dala narozeninové dívce nejkrásnější kočičku.
Jakmile se Daška probudila – hned si všimla nové krabice, která stála v rohu.
Co je to za novinka? Včera tady tato krabička nebyla, – řekla dívka a spěchala ji otevřít. Dašina radost neměla meze, když z krabičky vystrčila hlavu malá zrzavá kočička s bílými tlapičkami a pruhovanými boky.
Taška! Taška! Jaké štěstí, že teď jsi u mě! – vykřikla Daša a s kočičkou v náruči vyběhla z pokoje, aby se podělila se svými domácími o svou radost.
Uplynulo několik měsíců. Daša a Taška se tak spřátelily, že byly nerozlučné. Kočička rychle rostla. Už sama mohla skočit na parapet, aby se ohřála na slunečku a podívala se z okna. Čím starší Taška byla, tím větší byl její zájem o všechno kolem sebe.
Jednoho dne, když vnoučka byla ve školce, se babička rozhodla péci koláče. Zapnula troubu a aby bylo v kuchyni chladněji, otevřela okno.
Bez Daši je mi nudno, musím si nějak zkrátit čas, – pomyslela si Taška a skočila na parapet, aby se podívala z okna.
Vůně čerstvého vzduchu z otevřeného okna lákala Tašku ven. Kočička se nemohla ovládnout, zručně se protlačila štěrbinou a skočila na zem. Ale ukázalo se, že tam na ni nikdo nečekal… Ačkoli ji nejdřív obklopili vrabci, kteří ještě před chvílí něco dělali v trávě.
Cvrlik-cvrlik! Co je to za zázrak! – odvážně se zeptal nejmladší vrabec, – Skoro jsi nám spadla na hlavu! Kdo jsi?
Mňau, jsem kočka, jmenuju se Taška. Bydlím támhle, – a ukázala na své okno.
Cvrlik-cvrlik! Bratři, to je k-k-kočka, – trochu se koktavě vykřikl hrdinec. – Letíme odsud, dokud jsme v pořádku!
A hejno vrabců se rozletělo všemi směry, jako by tam nikdy nebylo.
No vidíš, chtěla jsem si s nimi pohrát, ale všichni odletěli, – povzdechla si Taška.
A kočička šla hledat, s kým by si mohla pohrát. Prošla pár kroků a potkala motýla. Motýl klidně seděl na květu a pil sladký nektar.
Mňau, motýle, pojď si se mnou zahrát na honěnou! – řekla mu Taška. – Já tě budu chytat, a ty letíš pryč. Bude nám veselo!
Taškův návrh si pohrát motýla nenadchl. Rychle se vznesl z květu a odletěl.
No, zase neúspěch, – zklamala se Taška a rozhodla se si lehnout do stínku na trávu. Jakmile si lehla, uslyšela nějaký šelest. Kočička se podívala a viděla, jak z norky vylezla myška.
Mňau! – potěšila se Taška, – no, s ní si určitě pohraju! Asi je jí nudno sedět sama v norce, jako je mně nudno bez Daši.
Taška rychle běžela směrem k myšce, ale myš rychle zmizela v norce. Sedí myška v norce, celá se třese strachem.
Slyší, jak ji Taška zve si zahrát na honěnou, ale sama si myslí: "Jaká je ta kočka chytrá, chce mě oklamat a sníst. Nic z toho! Máma mi říkala, že se myši od koček musí držet daleko".
Taška ještě chvíli seděla vedle norky, ale myška už nevylezla.
Kočička nenašla, s kým by si zahrála na honěnou, a vrátila se domů v špatné náladě. Vylezla přes otevřené okno, lehla si na parapet a myslí si: "Jaká je má Daša dobrá kamarádka: nakrmí mě, pohraje si se mnou a pohladí mě. Měla jsem štěstí, že jsem s ní. Lepší kamarádku si nenajdu! Mňau, Dašenko! Vrať se už ze školky. Bez tebe se mi stýská".
