Žila-byla v lese mladá Ježka. Jednoho dne šla po lesní stezce, šla… a najednou jí na záda něco spadlo. Byl to velký houbě. Ježka se podívala nahoru a na stromě viděla Veverčici, která si vybírala zimní zásoby z dutiny.
Veverčice, ty jsi mi shodila houbě přímo na moje trny, – křikla jí Ježka.
Nic se neděje, mám jich spoustu. Ať je to pro tebe dárek!
Dárek? Není ti ho líto?
Ne, – odpověděla Veverčica, – nasbírala jsem jich hodně.
Znamená to, že jsme si teď přátelé? Jen přátelé si dávají dárky, – řekla Ježka.
Přátelé, přátelé! – zasmála se Veverčica. – Přijď si mě někdy navštívit, ale teď jsem zaneprázdněná. Zahrajeme si na honěnou!
Děkuji ti, Veverčice! Určitě si tě navštívím! – zradostněla se mladá Ježka a běžela dál.
Vyšla na okraj lesa. Odtud bylo vidět dřevěný domek – docela blízko. A vedle domku – chlév, kolem kterého se procházely barevné slepice. Mladé Ježce se stalo zajímavě, čím se takto krásné ptáčky zabývají. Navíc si vzpomněla, že jí její maminka vyprávěla o velmi chutném pokrmu – kuřecích vejcích.
Ahoj, slepice! – hlasitě křikla Ježka. – Přišla jsem vás navštívit. Chci si s vámi být přátelé!
Kdo, kdo, kdo jsi ty? – kokrhaly slepice. – Neznáme tě.
Jsem Ježka. Procházela jsem se lesem a rozhodla jsem se vás navštívit. Pojďme si být přátelé!
Proč bychom si měly s tebou být přátelé? Nás je dost, nepotřebujeme si přátelé.
Ježka byla velmi překvapena kokrhavým zvukem a tiše řekla: „Přinesla jsem vám dárek: velký houbě, který mám na zádech. Je velmi chutný a zdravý
