Chůva Agáta byla jedna z nejstarších drakyň, ne nadarmo začínalo její jméno na A. Vždycky nosila velkou šedou čepici, staré brýle a vůbec neměla ráda nezbednosti!
Těch bylo v pokoji pod písmenem F víc než dost. Hned Ferda vykřesal jiskrami díru v povlečení, hned Filip nadýchal sněhu na půl pokoje — uklízej po něm.
A když se dráčata rozletěla od chůvy po parku, zkus je pak najít, píšťalkou je nevypískáš.
Tak musela Agáta pořád na dráčata syčet a napomínat je za jejich rošťárny. Ale vlastně je měla ráda a před spaním jim vždycky vyprávěla pohádky. Kouzelné, neobyčejné.
Kvůli nim se dalo snést všechno to hubování a syčení. Jednou večer chůva vyprávěla novou pohádku. Bylo tam něco o neznámém zvířátku mamutovi a jeho dobrodružstvích, ale nejzajímavější bylo na konci, když našel mámu.
A kdo je to — máma?
Zeptal se najednou Filip. Zdálo se mu, že to slovo už někde slyšel.
Máma je ta, která má děti.
Řekla chůva.
A my jsme přece taky děti?
Zamyšleně se zeptala Fáňa.
Samozřejmě.
A kde je tedy naše máma?
Uražené protáhl Ferda.
Vy mámu nemáte. Dost těch otázek, je čas spát.
Přísně řekla Agáta a odvrátila se, vzdychla. Když se otočila zpátky, viděla, že spát se v dračím pokojíčku nikdo nechystá, ze všech stran na ni hleděly smutné oči.
Dobře, každý dostane jeden zelený bonbón a pak spát.
Rozhodla se. Všichni hned ožili, smutek jako by se vytratil. Chůva trpělivě kráčela po pokoji a rozdávala útěchu. Jen jeden drak bonbón nevzal. Filip.
Vezmi si, zelený je tvůj oblíbený.
Zalíbivě pronesla Agáta.
Nějak se mi nechce.
Smutně řekl Filip.
No, jak myslíš.
Řekla chůva a zhasla světlo. Neuplynulo ani pět minut a všichni společně a dýmavě pochrupovali. Ale co to? Najednou jako by zchladlo. Ozval se podivný rytmický klepot po dřevěné podlaze.
Chůva hned pochopila, o co jde, a přišla k Filipově postýlce. Zaléval se ledovými slzami a celá podlaha okolo něj byla už zaváta sněhem z jeho vlastního chladného dechu.
Š-š-š-š.
Zasyčela, když začal hlasitě vzlykat.
No co se zase děje?
Vzpomněl jsem si na svou známou, Aničku. Tak plakala, když se jí ztratila máma. A já jsem svou mámu nikdy neviděl... Ý-ý-ý-ý...
Vzlykal Filip.
Tak dost, tady všechno zmrazíš. Tak pojď, vstávej, jdeme.
Pokynula mu.
Kam?
Vzlyknul Filip a obdařil chůvu dávkou mokrého sněhu.
Uvidíš.
Chůva otevřela dveře ložnice.
Za mnou!
A drak poslušně vzlétl za starou Agátou do noční oblohy. Přiletěli skoro až na samý vrchol dračího stromu. Na jedné větvi přistáli a šli pěšky. Chůva přivedla Filipa skoro až ke kmeni.
Na téhle větvi jsme tě našli, v tom nejkrásnějším semínku s fialovým odleskem.
Chůva se usmála při vzpomínce.
Byl jsi tak maličký a svraštělý, ale tak roztomilý a strašně horký! Dýmal jsi jako lokomotiva!
Takže jsem se narodil na stromě?
Ano, jako my všichni. Jsme plody dračího stromu.
Takže naše máma je obyčejný strom?
zklamaně protáhl Filip.
Proč obyčejný?
S láskou se dotkla kůry.
Pojď blíž.
Filip plachě přistoupil a také se dotkl stromu. Kůra byla drsná a hrubá, ale drak najednou pocítil nejasné teplo ve své dračí tlapce. Filip se osmělil a objal strom, roztáhl tlapy tak široce, jak jen mohl.
Strom zašelestil na oplátku svým listím a zahřál jeho od slz chladnou tvář.
A Filip se usmál. Teď věděl, že máma je nablízku!
