Každý rok 1. září jdou do školy prvňáci. Kdysi byl prvňákem i Václav. Přivedla ho do školy maminka. Měl na sobě krásný školní uniformu a v rukou držel kytici, kterou chlapec daroval své první učitelce.
Ale nadšení ze svátku 1. září brzy vystřídala nechuť ke škole. Václavovi se nechtělo učit. Matematika mu šla těžko.
Uč se, synu, matematiku — je to velmi důležitá věda.
Říkala mu maminka.
Není vůbec důležitá. K čemu je potřeba?
Říkal Václav.
Matematika je všude kolem nás. Představ si, že jdeš do obchodu a chceš si koupit čokoládu. Musíš zaplatit peníze. Jak je bez matematiky spočítáš?
Dám prodavačovi, on si je sám spočítá.
Prodavač tě může oklamat a vezme si víc, než je třeba.
Proč by mu to mělo být třeba?
Aby si ty peníze vzal sám, místo aby je vložil do pokladny. A možná až vyrosteš, budeš chtít být účetním, inženýrem nebo programátorem. Bez matematiky se v těchto oborech neobejdeš.
Václav se zamyslel, kým by chtěl být v budoucnosti? Ale zatímco studoval základní školu, nemohl se rozhodnout.
V 7. třídě se Václavovi v škole objevil nový předmět — technické kreslení. Chlapec se do něj prostě zamiloval. Tak rád dělal nákresy. Kreslil všechno, co viděl. Tehdy pochopil, že chce být inženýrem.
Ale s matematikou se tak a nikdy nepřátelil. Když se děti na hodině seznamovaly s číslem Pí, Václav se věnoval svým nákresum. Učitel ho za to pokáral.
Číslo Pí — to je důležitá konstanta. Každý ji musí znát.
Hneval se učitel matematiky.
Mně osobně tato hodnota není vůbec potřeba. Budu inženýrem a tam je důležité umět kreslit, a to mi jde velmi dobře.
Prohlašoval Václav.
Večer si chlapec sedl dělat domácí úkoly a najednou se stalo něco neuvěřitelného. Ó zázrak! Číslo Pí vyskočilo z učebnice a začalo s Václavem mluvit.
Takže si myslíš, že mě nemusíš znát?
Chlapec se vyděsil a nemohl vyslovit ani slovo.
Ale každý inženýr by mě měl znát. Nevěříš? Chceš si to ověřit?
Zeptalo se číslo Pí.
Chci.
Odpověděl Václav.
A najednou místo své pokoje se ocitl na stavbě. Před ním ležel velký papír a kreslicí potřeby. Všichni ho nazývali hlavním inženýrem a čekali, až skončí nákres domu. Jen když měli nákres, mohli začít stavět. Václav se pustil do práce. Ale ve své práci neprováděl matematické výpočty, nezapočítával žádné detaily. Brzy byl nákres hotov.
Stavbyvedoucí se pustili do práce. Všichni dělali podle Václavova nákresu. Ale najednou se nedokončená budova zřítila.
Takový inženýr!? Co jsi nám tady nakreslil?
Hnívali stavbyvedoucí.
Promiňte. Nevím, proč se to stalo.
Opakoval Václav.
Je dobré, že jsme nebyli na stavbě, když se dům zřítil. Mohli jsme zemřít. Nezapočítal jsi si poměr mezi délkou obvodu a jeho průměrem, číslo Pí?
Zeptal se ho stavbyvedoucí.
Chlapec jen zčervenal.
Nevím nic o této hodnotě.
Odpověděl Václav a stále více se červenal.
Co!? To je důležité. Jaký jsi pak inženýr?
Smáli se mu všichni dělníci.
Václav utekl. Schoval se do rohu a začal plakat. Plakal dlouho, a když se úplně vyčerpal — hluboko usnul.
Když se Václav probudil a protřel ospalé a červené oči, znovu se ocitl doma a před ním stálo Číslo Pí.
Promiň, ani jsem si nemyslel, že jsi tak důležitá hodnota. Všechno jsem pochopil. Teď se budu učit zodpovědně.
Václav se začal učit pilněji. Vyrostl a jeho sen se splnil: stal se známým inženýrem. Ve své práci vždy zohledňoval všechny výpočty a nezapomínal na číslo Pí. Na jeho pracovním stole vedle fotografií dětí stála malá figurka ve tvaru písmene Π, které symbolizuje slavné číslo PÍ. A všechny stavební práce, které se prováděly podle Václavových nákresů, vždy skončily úspěšně.
Teď sám Václav vřele doporučoval mladší generaci učit si všechny konstanty. Vždyť nikdo neví, v jaké oblasti bude muset své znalosti uplalit, takže je třeba se určitě učit, učit a znovu se učit.
