Jaký je to přece jen kouzelný svátek Nový rok!!! A pokud nevěříte v Děda Mráze, tak vám povím jednu historii, která se stala mně a mé psí kamarádce Lajce.
V předvečer Nového roku jsme se s Lajcí šli projít do lesa. Najednou začala silná vánice. Rychle jsme běželi po známé cestičce, ale sníh se změnil v pravou bouři a nic nebylo vidět kolem. Dlouho jsme se toulali, dokud vánice neskončila.
Najednou jsem viděla vysokou-velmi vysokou jedli. Tak dlouho jsem se obdivovala lesní krásce, že jsem si nevšimla, jak zmizela Lajka. Marně jsem ji volala. Mé drahé psí kamarádky nikde nebylo. Rozhodla jsem se vylézt na jedli a rozhlédnout se kolem. Vylezla jsem velmi vysoko a všimla jsem si, že šišky na jedli zevnitř svítí. Naklonila jsem se k jedné šišce, podívala jsem se dovnitř a viděla jsem miniaturní palác.
Skládal se z drahokamů. Okna byla křišťálová, střecha smaragdová a dveře byly z nejtenčího ledu, který se třpytil různými barvami. A pak se stalo něco nevysvětlitelného: země a nebe se točily kolem mě, začala jsem padat, hlasitě jsem křičela… a ocitla jsem se na prahu tohoto nádherného paláce, jen že byl už mnohem větší.
Otevřely se dveře a na verandu vyšel dědeček s dlouhým šedivým vousem, v ruce držel vysokou krásnou hůl. Měl velmi smutný výraz.
Dobrý den, dědečku. Proč jste tak smutný? — zeptala jsem se.
Ahoj, dcerko. Jsem smutný proto, že Sněhové Strašidlo mi vzalo mého jelena a teď nemohu přinášet dětem dárky. Bojím se, že kluci a holky na mě nebudou čekat a přestanou mi věřit.
Ach! Vy jste tedy Děd Mráz! — vydechla jsem. Vzpomínajíc si, jak jsem se sem dostala, dodala jsem:
A já jsem přišla o svou psí kamarádku Lajku.
Slzy mi vytryskly z očí. Děd Mráz se zamyslel:
Zdá se mi, že to jsou kousky Sněhového Strašidla.
Ale kde ho hledat?
Neboj se, — utěšil mě Děd Mráz, — dám ti kouzelný sněhový koule, který tě zavede k domu Sněhového Strašidla, a rukavice, které budou svítit, jakmile se strašidlo přiblíží.
Děkuji ti, dědečku!
S těmito slovy jsem se vydala na cestu. Brzy se sněhový koule zastavil a rukavice se rozsvítily, zůstala jsem čekat. Ozval se hlasitý řev a objevilo se Sněhové Strašidlo. Místo nosu, zubů a nehtů mělo ledové krápníky. Když se na mě podívalo, Strašidlo začalo zpívat:
Já jsem Strašidlo strašné, sněhové, hrozné. Tři hádanky uhádni, své přátele si vezmi.
Hádam! — křičela jsem.
Takže první hádanka. Bílý plachta, celý svět oděla.
To je přece sníh.
Správně. Druhá hádanka: sám neběží a stát nedovolí.
Hmm. To je mráz, — odpověděla jsem.
Rrrr, — začalo se Strašidlo zlobit. — Pak poslední, nejtěžší. Roste dolů hlavou, neroste v létě, ale v zimě, ale jakmile slunce zahřeje — zaplače a zemře.
Zamyslela jsem se. Nemohu zachránit své přátele! Zvedla jsem hlavu nahoru, aby Strašidlo nevidělo mé slzy. Přímo na mě koukal… LEDOVÝ KRÁPNÍK visící ze střechy.
To je ledový krápník! — vykřikla jsem.
Strašidlo se rozhněvalo, syčelo a rozpadlo se, změnilo se v ledovou prach. A ke mně už běžely Lajka a Dědův sob. Usedla jsem na soba a vyrazili jsme do paláce. Lajka běžela za námi.
Dědeček Mráz nás čekal na verandě.
Děkuji ti, dívko. Za tvou odvahu si zasloužíš dárek, — a podal mi kámen, který se třpytil všemi barvami duhy, — to je Duhový Kámen, přináší štěstí.
Ale jak se mám vrátit domů? — zeptala jsem se.
Posypu tě kouzelným sněhem, usnešs a probudíš se už doma.
Když jsem se probudila, pomyslela jsem si: "Jaký nádherný sen se mi zdál!"
Probouzej se, dcerko, — usmívala se nade mnou máma. — Dárky pod stromkem na tebe čekají.
Vrhla jsem se pod stromek, otevřela barevnou krabici a viděla… Duhový Kámen.
