Zima byla přísná a sněhová. Těžká oblaka se táhla přímo nad vrcholky stromů a zdálo se, že se jich téměř dotýkají. Vzácné sluneční paprsky se sotva prodíraly mraky, a tehdy bylo vidět, že tam daleko dole, mezi stromy a keři, je někdo a něco se hemží a pohybuje.
To vše s velkým zájmem pozorovala osamělá malá sněhová vločka, která v kruhu stejně tak nadýchaných kamarádek, jako byla ona sama, vesele poletovala mezi mraky a mráčky. Ale zatímco její kamarádky se smíchem snažily jedna druhou dohonit v poryvu chladného větru a chtěly ještě více nadýchat své vzory, Malá sněhová vločka stále více pohlížela dolů a pořád přemýšlela o tom, co je tam dole, kdo tam běhá mezi stromy a keři, kdo se třpytí na loukách a u zamrzlé řeky?
Bylo jí to velmi zajímavé, protože si ani nedokázala představit, že život existuje ještě někde jinde než tady – mezi mraky v odlescích slunečních paprsků.
Ahoj, Sněhová vločko, pojď s námi!
Zavolala Nadýchaná sněhová vločka a zamávala svými překrásnými jehličkami.
Ne, Nadýchaná, nechci, chci tam, dolů.
Odpověděla Malá sněhová vločka a mrkla směrem k lesu, který rozprostíral své rozvětvené zelené ruce pokryté sněhem.
No co si to vymýšlíš, tam přece nikdo není a vůbec, tady je nám veselo a zajímavě. Podívej, jak vesele poletujeme, točíme se a bavíme se.
Zvonivě vykřikla Nadýchaná sněhová vločka.
No když nechceš – tvoje věc, my letíme.
Roztočila se ve sněžně-vzdušném tanci s ostatními sněhovými vločkami poletujícími mezi mráčky.
Malá sněhová vločka mezitím definitivně rozhodla ověřit, co je tam dole, a začala postupně a opatrně klesat.
Kdo se to tady odděluje od kolektivu?
Uslyšela Sněhová vločka někde z boku hlasitý a mohutný pokřik.
Sněhová vločka se polekala a zatřepetala se překvapením v poryvu větru. Když se otočila ve stoupajícím proudu větru, uviděla nedaleko od sebe krásného orla, který se vznášel na obloze jako velká vzdušná loď, hrozivě si prohlížel svá nebeská panství a kontroloval, zda někdo nenarušil jeho klid.
Já, já... Chci zjistit, co je tam dole, kdo se tam hemží a vůbec...
Ze strachu se úplně ztratila a nevěděla, co říct.
No ty jsi úplně hloupá. Co tam může být zajímavého, to je jiná – tady svoboda, leť kam chceš, chytej rozezlené vrány a užívej si života.
Odfrkl si orel a s potěšením napínal pod mocnými poryvy drsného větru svá silná a krásná křídla.
To ano, ale přesto je zajímavé, co je tam?
Souhlasila Malá sněhová vločka a pozorovala, jak vítr odhazuje orla a obklopuje ho svými poryvy.
No dobře, tvoje věc, já musím na lov.
Neochotně souhlasil orel a chytil další poryv větru, mocně se otočil a zamířil někam mezi mraky hledat další oběd.
Malá sněhová vločka ho sledovala poloulekaným pohledem a pokračovala v kroužení a klesání stále níž. Nestihla se ani trochu vzpamatovat ze setkání s nebeským krasavcem, když ji obklopil hejno mladých vran, které začaly jako splašené létat kolem ní a hlasitě krákat.
Podívejte, sněhová vločka, hloupá sněhová vločka! Kam letíš, kam padáš?
Hlasitě krákaly vrány a překřikovaly poryvy větru.
Proč hloupá? Chci zjistit, co je tam dole.
Rozhořčila se Malá sněhová vločka.
Tam není nic zajímavého, jen les a žaludy promíchané s opadaným listím!
A to je všechno?
Zklamaně se zeptala Sněhová vločka.
Tak doufala, že tam přece jen něco je, co ji tak láká a přitahuje celý její krátký život mezi temnými mraky a větry.
Ach dej nám pokoj, chceme si hrát a létat!
Zvolala jedna z nejhlasitějších vran, pak hlasitě zakrákala a hlučná společnost, předhánějící se a tahající se navzájem za ocas a křídla, odletěla někam mezi větve už se blížícího lesa.
Les byl už blízko, objevily se první nejmladší větvičky, vítr začal utichat a lesní ticho nahradilo bouřlivé poryvy. Malá sněhová vločka okouzleně klesala stále níž a se zájmem pozorovala stále mohutnější a krásnější zasněžené větve lesních obrů.
Tak se zaujala pozorováním všeho, co viděla poprvé, že si ani nevšimla, jak tiše přistála na sněhové pokrývce. A ukázalo se, že tu není sama: je tu mnoho stejných sněhových vloček, které padaly jedna vedle druhé a vytvořily opravdovou nadýchanou a měkkou přikrývku. Sněhová pokrývka opakovala obrysy lesní mýtiny, skrývala malé keře, téměř zakryla malé stromky a táhla se daleko do dálky.
Dobrý den!
Řekla Malá sněhová vločka a obrátila se na všechny své sousedy.
Ahoj, kamarádko!
Ozval se vedle hluboký a sytý hlas.
Malá sněhová vločka se otočila a uviděla krásnou velkou krásku – Ledovou sněhovou vločku.
Rádi tě vidíme v naší společnosti!
Ozvalo se už z druhé strany. To řekla Růžová sněhová vločka, která visela na větvičce borůvkového keříku.
Ó, jak zajímavé!
Ozval se ještě z jedné strany hlas mladé větvičky stromu, která držela najednou několik sněhových vloček a malou rampouchu.
Dál se rozhovor mezi sněhovými vločkami, větvičkou a rampouchem stával stále veselejší a zajímavější. Malá Sněhová vločka byla tak ráda, že našla nové přátele. Její obavy, že sen zůstane nesplněný – byly zbytečné. Noví přátelé se rychle se Sněhovou vločkou skamarádili, se zájmem vyslechli příběh o krásném orlovi a hejnu křiklavých vran a také se začali vyptávat nového hosta, jak to vypadá tam nahoře.
Nikdy ještě Malá sněhová vločka nebyla v takovém centru pozornosti, všechno ji zajímalo: noví přátelé, okouzlující ticho i hluboký klid lesní přikrývky. S potěšením vyprávěla o všem, co věděla. Nálada byla skvělá. Teď už nebude sama, noví přátelé jsou vždy nablízku.
Od toho se Malá sněhová vločka začala třpytit ještě více, duši naplňovala radost a veselí, chtělo se jí točit a hrát si. Ale čekala ji nová dobrodružství, o kterých Malá sněhová vločka ještě netušila, čekala ji objevy a ještě větší překvapení. O tom však už v další pohádce. Pokračování dobrodružství Malé sněhové vločky následuje...
