Honzík žil ve velké přátelské rodině v malé vesnici společně s maminkou, tatínkem a babičkou. Chlapec byl velmi pohyblivý, takže celé dny jen a jen venku se svými kamarády — hrál fotbal, jezdil na kole, běhal se koupat a dovádět k řece.
Pokaždé, když přišel čas k obědu nebo večeři, musela maminka celé hodiny volat chlapce k jídlu, zvlášť když maminka vařila polévku nebo boršč — Honzík prostě nemohl mít rád tuto zdravou a vydatnou stravu. Ale byly i výjimky, kdy chlapec nechal her a pádil domů. Stávalo se to, když babička přijela z města a přivezla vnukovi sladkosti — čokolády, lízátka a bonbóny.
Jednou, v jeden krásný den, když se Honzík procházel se svými kamarády, babička se opět vrátila z výletu. Chlapec věděl, že každou sobotu babička ho určitě potěší něčím sladkým.
Nedohrál do konce a když uviděl babičku vystupující z autobusu, Honzíček se k ní rozběhl s výkřikem:
Babiččičko, nejmilejší, přivezla jsi mi něco dobrého a sladkého?
Babička s úsměvem na tváři mu odpověděla:
Samozřejmě, můj drahý vnoučku, přivezla jsem ti čokolády a bonbóny, zásobila jsem se na celý týden. Jenže jíst jich moc nelze, jinak tě bude bolet bříško a rychle se ti pokazí zoubky.
Ale kdepak, téhož večera se Honzík tajně před rodiči vplížil do kuchyně a nenápadně si za pazouchu nasbíral celou horu bonbónů. Uložil se pohodlně do své měkké, teplé postele a dal se do jednoho za druhým. Snědl všechny bonbóny a usnul.
A zdá se chlapci velmi podivný, ale zajímavý a barevný sen. Běží se svými kamarády po zeleném poli a najednou, když se ohlédne, vidí krásný palác s jasnými vývěskami. Kamarádi proběhli kolem a nenápadně zmizeli, ale Honzík se zdržel, stalo se mu velmi zvědavým, co je v tom paláci.
Pomalu se přibližoval k paláci a uviděl pestrobarevnou bránu, pověšenou nejoblíbenějšími bonbóny chlapce, a jako by ho to tam lákalo. Sebral všechny sladkosti a hned je spolkl, Honzík se rozhodl jít dál, a co kdyby tam ještě něco dobrého bylo možné najít.
Najednou uviděl klauna, stojícího uprostřed paláce. Na zádech držel obrovský pytel a všem přicházejícím dětem rozdával po velkém bonbónu. Honzík se dlouho nerozmýšlel a rozhodl se přijít, vždyť on je také dítě a určitě mu nějakou sladkost darují.
Když klaun uviděl chlapce, zasmál se a veselým hlasem řekl:
A kdo to k nám přišel tak malý? Jak se jmenuješ?
Honzík.
Odpověděl chlapec.
A s kým žiješ, Honzíku? Kde jsou tvoji rodiče?
Doma maminka, tatínek a babička.
Honzíčku, a máš rád sladké?
Samozřejmě, že mám rád, všechny děti mají rády bonbóny a čokolády.
A my si tady se všemi dětmi hrajeme velmi zajímavou hru. Nechceš si s námi zahrát?
Samozřejmě, že chci, je tu u vás velmi veselo.
Odpovídal Honzík.
Pokud chceš dostat dárek bonbón, musíš nám říct nějakou básničku, zazpívat písničku nebo zatančit tanec. Jsi připraven?
Nadšeně vysvětloval pravidla hry klaun.
Souhlasím, ve školce jsme se učili spoustu písniček a básniček.
S netrpělivostí odpověděl Honzík.
Když řekl svou nejoblíbenější básničku, chlapec dostal dárek velké lízátko, které měl nejraději ze všeho, a rozhodl se trochu se rozhlédnout, možná ještě něco zajímavého uvidí. Kolem všechno zářilo, jasné vývěsky obchodů se sladkostmi lákaly malého chlapce, ale měl bonbón a rozhodl se jen tak procházet. Najednou uviděl malého chlapce, který seděl u dveří.
Honzík k němu přišel a zeptal se:
Ahoj, jsem Honzík, a co tady děláš? Nestalo se ti něco? Proč jsi tak smutný?
Ahoj. Jsem tak smutný, protože mě velmi silně bolí zoubek. Maminka mě teď povede k doktorovi, a já se moc bojím.
Odpovídal chlapec.
A co se stalo?
Zeptal se Honzík.
Jedl jsem velmi mnoho bonbónů, myslel jsem, že je to zdravé a chutné. Jak se ukázalo, bonbóny jsou škodlivé a od nich se nám mohou kazit zuby.
Nemluv nesmysly. Bonbóny vůbec nejsou škodlivé, to je ta nejzdravější a nejchutnější jídlo. A nepotřebujeme žádné boršče, polévky a řízky!
Rozhořčil se Honzík.
Honzík se rozzlobil a šel dál. Postupně se jeho velké lízátko zmenšovalo a konečně ho snědl.
Co mám dělat?
Pomyslel si Honzík a vydal se hledat bonbóny. Najednou uviděl klauna, se kterým se setkal docela nedávno.
Radostně k němu chlapec přiběhl a řekl:
Dojedl jsem své velké lízátko, můžu dostat ještě? Zazpívám vám velmi krásnou písničku.
Samozřejmě můžeš.
Odpověděl klaun.
Honzík zazpíval písničku a dostal obrovskou čokoládu.
Hned ji rozbalil a chlapec šel dál.
A najednou vidí, u houpačky sedí chlapec s děvčátkem a pláčou.
Co tady děláte? Proč pláčete? Stalo se vám něco?
Ano, bolí nás zoubky a naše maminky nás teď povedou k doktorovi, proto se bojíme.
Oj, jen neříkejte, že je to od bonbónů!
Rozhořčil se Honzík.
Ano, ano, právě od bonbónů a čokolád.
Jedním hlasem vykřikly děti.
Oj, jak jste mi už otravní. Všichni tvrdí jedno a to samé — bonbóny jíst nelze, budou bolet zuby. To všechno je nepravda!
Ještě hlasitěji vykřikl Honzík, otočil se a utekl od nich.
A když dojedl bonbón, Honzík pocítil, že i jeho zub začal bolet, stále víc a víc.
Neужели ty děti mluvily pravdu? Neужели bonbóny jsou opravdu tak škodlivé? — zamyslel se Honzík.
Chlapec se rozhodl jít domů, aby bolest nezesílila. Ale s každou minutou zub začal bolet stále víc a víc. A na jeho cestě se opět objevuje ten samý klaun.
Honzík k němu pospíchal a říká:
Klaune, pomoz, řekni, proč malé děti bolí zoubky?
A ty to nevíš? Malým chlapcům a děvčátkům nelze jíst mnoho bonbónů a čokolád.
Podivil se klaun.
A proč mi je tedy dáváš, když jsi tak chytrý?
Protože děti, dokud samy nepochopí, nikdy neuvěří rodičům, babičkám a dědečkům. A když vás bolí zoubek, hned pochopíte, že jíst mnoho sladkostí je škodlivé. Tak i já pomáhám malým dětem to pochopit.
A tady se Honzík probudil. Naštěstí jeho zoubky byly naprosto zdravé, ale chlapec se tak polekal, že by ho mohly bolet, že hned běžel do kuchyně, sebral všechny bonbóny a dal je dospělým.
