Všichni rodiče na světě mají něco společného. Když nastane noc a děti si lehnou do postýlek, maminky a tatínkové ― ať už žijí kdekoliv na světě ― jim vyprávějí pohádky. Někdo si je vymyslí sám, někdo si je čte z knih.
Všechny kouzelné příběhy začínají pohádkovým úvodem. Úvod je začátek, zdroj. Právě od něj závisí, jaká bude pohádka. Náš úvod je takový:
Dívka Toňa je velmi zvídavá. Žije ve velkém městě s maminkou a tatínkem. Každý den se Toňa snaží dozvědět se co nejvíce nového a zajímavého. Jak funguje vysavač? Proč kočka mňouká a pes štěká? Kam plují mraky? V její malé kudrnaté hlavičce se vejde tolik otázek, že maminka a tatínek si je ne vždy stihnou odpovědět!
Před spaním maminka Toně vždy něco zajímavého vypráví. Ale dívka se nespěchá usínat, i tady se snaží maminku na všechno vyptávat.
Dnes ti, dcerko, vypravuji jeden příběh, ale ne obyčejný, nýbrž pohádkový. Bylo nebylo, v jednom království, v jednom státě... Ne, ne tak! Žil si jeden obchodník a měl tři syny... Zase ne! Jak to mám začít?
Jaký příběh mi chceš vypravovat, maminko? ― zeptala se Toňa.
Pohádkový. O kouzelném království a pohádkových hrdinech! ― odpověděla maminka.
A co to je "pohádka"? ― neskončila dívka s otázkami.
A co si myslíš ty?
Myslím si, že pohádka je příběh o kouzelných tvorech a zázracích!
Máš skoro pravdu. Když to řekneme dospělácky, je to jeden z žánrů folklóru nebo literatury. Epické, převážně prozaické dílo s kouzelným, hrdinským nebo běžným dějem. Máš pravdu! Pohádka je dílo o vymyšlených postavách a událostech s účastí kouzelných, fantastických sil. Může být folklorní nebo literární a její děj může být kouzelný nebo běžný…
Nic jsem neporozuměla, to je velmi složitá definice. ― Co? Nic jsem neporozuměla…
Teď ti to všechno vysvětlím. Pamatuješ si, jak jsme spolu četli pohádku o zlaté rybce?
Ano, velmi se mi líbí. Je to ta, kde starý muž chytí rybku a ona splňuje přání.
Ano, všechno správně. Tato pohádka je autorská, a tedy literární. Vymyslel ji Alexandr Sergejevič Puškin ― slavný ruský spisovatel.
To si pamatuji. Ale ne všechny pohádky mají autora?
Jsou takové pohádky, které všichni znají, ale nemají autora. Říká se jim lidové, folklorní. Například "Zajícova chaloupka", pamatuješ si ji?
Ano, je to pohádka o tom, jak liska zajíce podvedla! Počkej, maminko… Pokud pohádka nemá autora, jak mi ji vypravuješ? Znamená to, že ty jsi její autorkou?
Dá se říci i tak. Lidové pohádky se předávají z člověka na člověka, z úst do úst. Trochu se mění, ale děj zůstává stejný. Vychází najevo, že každý, kdo lidovou pohádku vypravuje, je trochu jejím autorem!
Čím se pohádka liší od kteréhokoliv jiného příběhu?
Tady je to jednoduché: v pohádce je děj vždy nepravdivý, je vymyšlený, fiktivní, často kouzelný. A pokud příběh vypráví o skutečných událostech, pak je to například legenda, pověst nebo povídka.
Wow! Teď už vím všechno o pohádkách!
Tak dobře, teď si půjdeš lehnout spát?
Ó! Ne! Zapomněla jsem se zeptat, odkud se vzalo takové zvláštní slovo "pohádka"?
Toto slovo je staré, české. Vzniklo ze slova "povídat", což znamená "vyprávět", "ukazovat".
Ale to přece není vůbec stejný význam!
Před několika staletími se pohádkami nazývaly příběhy: zprávy, různé zprávy a dokonce i sčítání lidu! A úžasné kouzelné příběhy se v té době nazývaly bajkami.
A jak se pohádky staly pohádkami?
Četla jsem, že v 17. a 18. století si různí vznešení lidé vymýšleli neuvěřitelné životopisy. Vymýšleli si věci, které se jim nestaly, aby vypadali efektněji ve společnosti. Stalo se to módní a takové životopisy se také začaly nazývat pohádkami. A pak se pohádkou stalo všechno vymyšlené, neskutečné a kouzelné.
Teď jsem to pochopila!
Tak dobře, je čas spát. Dobrou noc, Toňo! Ať se ti sní nejzajímavější pohádka.
Dobrou noc, maminko!
Toňa spala velmi tvrdě a snilo se jí plno různých pohádek. Přišel k ní Šedý vlk - zubama cvak a řekl: "Pohádka je lež, ale v ní je ponaučení", a Toňa se mu smála.
Přišel k dívce Medvěd. Řekl, že je pohádkář a že pohádka je jako med: "Pohádka je sladká, poslouchat ji je příjemné". Toňa moc neporozuměla, ale med je sladký a ona ho milovala, takže s medvědem souhlasila. Byla ještě příliš malá, aby se s velkým medvědem hádala.
A pak se u Toně všechno točilo, kroužilo a mísilo: starý muž u modrého moře chytil lišku na udici, a zlatá rybka zajícovi ukradla chaloupku.
Pak se Toně zdála i maminka a řekla: "Pohádka se vypráví rychle, ale skutek se dělá pomalu".
Toňa se probudila ― a za oknem už svítilo sluníčko. Vyskočila z postele a pomyslela si: "Jakou pohádku jsem si dnes sní! Půjdu všechno vypravovat mamince a tatínkovi. Teď budu i já pohádkářkou!"
Pohádka Toňy teprve začíná, ale naše se končí. Kouzelné příběhy se končí závěrem. Náš závěr bude takový: "Skutečnost se za pohádkou nehoní. Vyprávěli jsme různé pohádky, ale skutečnost není pohádka, z ní nelze slovo vypustit".
Náš závěr bude takový: skutečné příběhy mají vždy hranice, ale pohádky ne. Určují je jen naše fantazie. Každý si může vymyslet svou pohádku a stát se kouzelným autorem. Stačí jen trochu odvahy a fantazie a všechno se povede. Pište pohádky, přátelé, s nimi se žije zajímavěji, soudržněji a veselěji.
