Tato historie se odehrála na malém dvoře, obklopeném vícepatrových domy. V centru dvora byla instalována dětská hřiště, kde si rádi hrály všechny děti žijící na této ulici a dokonce i na sousední ulici.
Na ulici bylo vždy hlučno, protože místní děti milují svůj dvůr. Bylo zde tolik všeho: kolotoče, skluzavky, spoustu žebříků, dokonce i malé fotbalové hřiště, kde chlapci honili míč.
Jen jedna věc všechny rozčilovala – houpačky, které děti milují nejvíce, byla jen jedna.
Je známo, že pro děti se houpat na houpačce je nejlepší, co se dá na ulici dělat. A proto se každý snažil houpačku obsadit první a co nejdéle se na ní houpat. Z tohoto důvodu často vznikaly spory mezi dětmi. Starší děti si houpačku obsadily první a nedovolily mladším se houpat. Takže místo radosti přinášely houpačky jen zklamání.
Jednou došlo dokonce k vážnému sporu mezi dětmi, kdy jeden chlapec udeřil druhého o právo obsadit houpačku první. Pak se rodiče sešli na schůzi na dvoře a po vzájemné dohodě se rozhodli houpačky úplně odstranit z hřiště.
Tyto houpačky přinášejí jen neustálé potíže, děti se kvůli nim hádají. Raději je úplně odstraníme. Na tom se dohodli.
Děti se o tom dozvěděly a většina byla tímto rozhodnutím zklamána. Starší chlapci navrhli, že by se měli houpat po řadě, a dokonce někde sehnal a připevnil na oporu houpačky písečné hodiny, které měřily přesně pět minut.
A tak se to stalo. Než si dítě sedlo na houpačku, převrátilo se písečné hodiny. Dítě se houpalo, dokud poslední zrnko písku nepadlo. V tu dobu se už tvořila obrovská fronta těch, kteří se chtěli houpat.
Děti si dokonce vybraly hlídače, který měl dohlížet, aby se nikdo nehoupával déle, než bylo dovoleno. A ten, kdo se houpnul, musel ustoupit místo dalšímu v řadě.
Takto všechny spory utichly, každý si stihne houpat, protože se nedalo nic lepšího vymyslet.
Ale chlapec Pavlík byl těmito pravidly hrozně nespokojený. A proto požádal rodiče, aby ho vozili na vesnici k babičce a dědečkovi a postavili mu tam houpačku. Pak by se mohl houpat, jak dlouho chce.
Tatínek koupil potřebnou konstrukci v obchodě, a když přišel víkend, jeli s Pavlíkem na vesnici.
Tatínek s dědečkem se s tím potáceli celý den a vytvořili spolehlivou a pevnou konstrukci, čímž se Pavlík velmi potěšil. Teď má své vlastní houpačky a nikdo nebude stát vedle hodin a měřit pět minut.
Pavlík zůstal na vesnici a houpnul se každý den od rána do večera. Ale po několika dnech se Pavlík začal rmoutit, něco mu chybělo. Na vesnici žili jen staří lidé, nebylo tu s kým si hrát. Dokonce i houpačky už mu nepřinášely radost. Chyběli mu přátelé.
Dědeček s babičkou se dokonce začali obávat, že jejich vnuk neonemocní.
Příští víkend přijeli na vesnici rodiče. Pavlík je přivítal s velkou radostí, začal prosit, aby ho vzali zpět do města. Protože tam na dvoře jsou jeho přátelé, se kterými je vždy tak zajímavé a zábavné si hrát. Můžete s nimi mluvit, dokonce se houpat na kolotoči, zatímco čekáte na svou řadu na houpačce.
Konečně rodiče vzali Pavlíka do města. Když se blížili k jejich domu, Pavlík viděl z okna Kosťu a Dimu. Vyskočil z auta, přeběhl celý dvůr ke svým přátelům a objal je.
Chlapci se také potěšili Pavlíkem, protože si mysleli, že onemocněl a velmi se po něm stýskalo.
Byl jsem na vesnici, ale pochopil jsem, že mi tam chybíte!
Řekl Pavlík chlapcům.
Pojďte, pojďme si hrát na míč!
Správně jsi udělal!
Odpověděl Pavlíkovi Kostya.
Také nám chyběl!
Pavlík nemohl věřit svým očím, když se podíval na hřiště, kde nestála jen jedna houpačka, ale hned šest. Děti si hrály v klidu, nikdo se nehádal. Houpačky teď stačily všem, byly dokonce volné.
Přátelé se honili k houpačkám, každý si obsadil svou a začali se houpat. Veselé si povídali, diskutovali o mnoha věcech, dokonce si vzpomínali, jak stáli v řadě u houpačky, a bylo jim z toho veselo.
Pavlík pozval Kosťu a Dimu na své narozeniny na vesnici, pochopil, že chodit, hrát si a dokonce se houpat na houpačce, i když po řadě, je příjemnější s přáteli a byl z toho velmi šťastný.
