Jmenuji se Sněžka a jsem sněhová vločka. Narodila jsem se vysoko-vysoko na nebi, v obrovském zimním oblačku. Maminka oblačko nám se sestřičkami sněhovými vločkami vyprávěla, že brzy přijde čas a my budeme muset letět dolů na zem. Tomu se říká první sníh. Nejtěžší je vybrat si místo, kde přistát.
Musíte si velmi-velmi dobře rozmyslet, kam chcete skončit, — říkala nám maminka oblačko, — Až přijde čas, budete se točit na větru a poletíte dolů.
Já chci skončit v lese! — řekla moje mladší sestřička, — Slyšela jsem, že tam stojí krásné husté jedle a na jejich měkkých větvičkách se nasbírají naše sestřičky v měkké bílé zimní čepičky. A pod stromečkem jsou vždycky bohaté závěje.
A já chci přistát u velkého a krásného jezera, — řekla moje starší sestřička.
Co je zajímavého na zimním jezeře? — zajímalo mě, proč by měla padat u zamrzlé vody.
Říkají, že zimní jezera jsou velmi krásná, někdy voda nezamrzne úplně a pod ledovou kůrou je vidět, jak plavou podivné rybky. Velmi bych je ráda viděla.
Maminka oblačko, mohu já nevypadnout na zem prvním sněhem? — vůbec jsem nechtěla opustit domov, navíc jsem si nemohla vymyslet, kam bych ráda letěla.
Jak to, Sněžko, všechny tvoje sestřičky si už vybraly, kam poletí, a ty chceš zůstat? To není možné. Sněhové vločky se rodí na nebi proto, aby jednoho dne padly, tak je to v přírodě.
Znamená to, že padnu, i když nebudu vědět kam? — zeptala jsem se maminky oblačka.
Samozřejmě, jen když se nerozhodneš, vezme tě vítr a odnese do neznámých krajin.
Tak ať se tak stane. Rozhodnutí je učiněno – poletím dolů, kam se podívám, a kde skončím, ať rozhoduje vítr. Dny plynuly, sněhových vloček bylo čím dál více, maminka oblačko nás už s obtíží nosila po nebi. Sestřičky mě pořád ptaly, zda jsem si nerozhodla letět dolů, aniž bych znala cestu. Někdo se mi smál za zády, jiní mi upřímně přáli štěstí, a byli i ti, kteří záviděli mé odvaze. I mně bylo trochu strašidelně, ale zároveň jsem věděla, že vítr je náš přítel a určitě mě odnese na dobré místo.
Čas plynul, vzduch byl s každým dnem mrazivější. Přišel čas prvního sněhu. Jakmile se objevily sluneční paprsky nad zemí, maminka oblačko řekla dětem sněhovým vločkám, že je čas vyrazit. Sněhové vločky si na rozloučenou obejmuly navzájem a se zvonivým smíchem se vrhly dolů. Někdo letěl v párech, někdo sám, všichni radostně tančili v sněhové tanci, třpytili se na slunci. Váhala jsem, velmi mě zajímalo, kam mě vítr odnese, a rozhodla jsem se ho zeptat:
Můj příteli, Větříčku, kam mě chceš odnést?
Sněžko, dnes poletíme nad malým městem, kde žije mnoho lidí, můžeš si vybrat jakékoliv místo, kde chceš padat, na střechu domu nebo na cestu, nebo se možná chceš seznámit s někým z obyvatel. Věř mi, všichni se budou těšit na první sníh.
Slova větříčka mě uklidnila a rozhodla jsem se. Zavřela jsem oči a padla, zpočátku jsem se bála, že nemohu dýchat, ale brzy strach vystřídala radost z letu. Jaké to je neobvyklé pocit – letět do neznáma, točit se v proudech větru. Viděla jsem, jak se moje sestřičky už přibližují k zemi, když jsem letěla nad lesem, veselě mi mávaly, některé už dávno padly a teď leží na měkkém sněhovém závěji a odpočívají.
Ale vítr mě hnul stále dál a dál. Letěli jsme i nad jezerem, ve kterém byly ryby, a tam mě radostně pozdravily sestry. Zavřela jsem oči a nechala se jen nést vpřed, bez myšlení na to, kde skončím.
Po chvíli jsem cítila, že vítr pomalu slábne a už mě tak prudce nežene. Když jsem otevřela oči, abych viděla, nad čím letíme, byla jsem ohromena. Viděla jsem zářící město, ozdobené vánočními svítícími světýlky. Zatímco jsem letěla, už se na ulici stmívalo.
Jasné girlandy zdobily všechny domy v městě, třpytily se a měnily barvy, na oknech jsem viděla vánoční sněhové vzory, a někdy mezi ozdobami byly vidět i papírové sněhové vločky. Ale z nějakého důvodu jsem nechtěla padat někde na ulici nebo na střechu domu. Chtěla jsem vidět lidi zblízka a poprosila jsem větříčka, aby mě odnesen tam, kde je budu moci vidět.
Znám jedno místo, kde se ti určitě bude líbit, — šepnul mi větříček.
Tak letíme rychle! — odpověděla jsem mu.
Větříček byl už unaven dlouhým letem, tak mě jen lehce točil, zatímco jsme letěli k lidem. Konečně jsem viděla, jak mnoho malých dětí hraje na dětském hřišti ve tvaru pohádkového hradu. Malý chlapec v zelené bundě se snažil chytit padající sníh do pusy a já se vylekla, vůbec jsem nechtěla být snězena, ne proto jsem podnikla tak dlouhou cestu.
Větříčku, prosím, nenoš mě k tomuto chlapci, — poprosila jsem vítr ze všech sil.
Sněžko, jsem velmi unaven a už nemohu letět dál, budeš si muset vybrat, kde přistaneš a doletět si sama. Přinesl jsem tě k lidem, jak jsi si přála, a teď musím jít, — tiše řekl mi větříček unaveným hlasem.
Samozřejmě, příteli, děkuji ti, že mi dal tak neuvěřitelné dobrodružství. Pozdrav maminku oblačko a řekni jí, že se mnou je všechno v pořádku, přistála jsem mezi lidmi, — bylo mi smutno loučit se s větříčkem.
Sbohem, Sněžko, — řekl sotva slyšitelně.
Vítr ustal, už nic mě neneslo dál, pomalu-pomalu jsem padala dolů a mohla jsem se pohybovat jen trochu doprava nebo doleva. Pečlivě jsem studovala hřiště, kde jsem se ocitla, byla jsem už daleko od chlapce v zelené bundě, takže nebezpečí být snězena pominulo. Náhle mou pozornost přitáhla dívka, která se točila kolem sebe a radovala se sněhu.
Tak jsem se dívala na její rozkošný obličejek, na kterém zářila úsměv, poslouchala její zvonivý dětský smích, že jsem si nevšimla, jak jsem se přiblížila příliš blízko. Dívka vystrčila ručku v krásné měkké červené rukavici a já bez povšimnutí padla přímo na ni.
Kluci, holky, podívejte se, jakou nádhernou sněhovou vločku jsem chytila! — vykřikla.
Mnoho dětí, malých i větších, se shluklo kolem ní v barevných bundách. A já jsem se na ně dívala zdola nahoru.
Wow, takovou krásnou jsem nikdy neviděl, — řekl chlapec ve žluté bundě, natáhl ruku a chtěl se mě dotknout, ale dívka ho včas zastavila.
Nedotýkej se, jinak se rozpustí! — řekla mu.
Je tak neobvyklá, určitě přiletěla zdaleka, — řekla starší dívka.
Dívala jsem se na děti a byla jsem šťastná, že jsem přistála právě zde. A když všichni odešli, řekla jsem dívce:
Ahoj, já jsem Sněžka!
Ó, ty mluvíš? Takže nejsi obyčejná sněhová vločka, ale kouzelná? — překvapilo ji to.
Ano, padám jen s prvním sněhem, — odpověděla jsem jí.
To je něco! Jsi velmi krásná!
Děkuji, já jsem nevěděla, kam chci padat. Ale teď jsem ráda, že jsi mě chytila, mohu splnit jedno tvé přání. Co chceš? – chtěla jsem dívku potěšit.
Ó, ani nevím…
Neostýchej se, žádej cokoliv, — povzbudila jsem ji.
Chci, aby v zimě sněžilo častěji! — řekla.
Přání dívky mě překvapilo. Ale slíbila jsem jí splnit všechno, co bude chtít. Tak ať se tak stane.
Splním tvé přání, jen zavři oči a velmi-velmi o tom přemýšlej, — řekla jsem dívce.
Když dívka otevřela oči, sněhová vločka na červené rukavici už tam nebyla. Na jejím místě se třpytila malá mokrá skvrna. "Ani jsem se nerozloučila!" — pomyslela si a řekla nahlas:
Sbohem Sněžko, byla jsem ráda tě vidět.
Sbohem-sbohem, — ozval se v odpověď známý hlas.
A ta zima byla nejsněhovanější za poslední dobu.
