Milé děti, určitě si pamatujete prince a jeho věrného přítele osla? Kolik toho museli projít, kolik jen princezen nepotkali, než našli Milušku! Měli by si vzít a žít dlouho a šťastně, ale… A co je to za ALE, teď se to dozvíme!
Přečíst si celou 1. část: Zlobivá pohádka
Kapitola 1. Přípravy na svatbu, aneb co z toho vzniklo
Náš plaché prince napadlo Milušce nabídnout ruku a srdce. Jeho rodiče byli šťastní, když se vrátil domů, a ještě s tak okouzlující princeznou! Za tři dny měla proběhnout svatba a přípravy již byly v plném proudu.
Posuň to vlevo, ne, vpravo! Já ti říkám, vlevo! — velel osel.
Osle, možná bys nám sám pomohl? Místo aby sis jen stál a kritizoval! — princ již ztrácel trpělivost: věšel papírové lampiony, ale přítel si prostě nemohl vybrat, kterým směrem je posunout, zvednout výš nebo spustit níž.
Já? A co já teď dělám? Řídit — to je těžká práce. Poznaš to, až budeš král! Vlevo, vpravo, už mi jazyk omdlévá! A věšet nemůžu, promiň, kopyta mi v tom brání!
Princ neměl čas nic odpovědět, když ho zavolala dračice Vanesáda, přítelkyně Miluški:
Prinče, Miluška na tebe čeká v zahradě v altánu, a je to velmi naléhavé!
Kapitola 2. Dýně
Vanesáda byla tak rozrušená, že princ, zapomenuv na dvorský etiketu, běžel do zahrady jako dvůrský chlapec hrající si na honěnou. Když vletěl do altánu, překvapením neviděl princeznu. Na lavičce ležela jen malá dýně.
Princ se otočil, aby zavolal princeznu, když ho najednou někdo zavolal:
Prinče!
Pak znovu:
Prinče, počkej!
Hlas byl jasně Miluščin, ale kde je?
Miláčku, hraješ si na schovávanou? Kde jsi?
Nehraju si na schovávanou! Jsem dýně!
Co? — až teď si princ všiml, že se dýně sotva znatelně pohybuje, když se ozývá princezin hlas. — Ale jak se to mohlo stát?
Čarodějnice se snažila, zanechala si tady lístek s požadavky.
Princ našel kousek papíru, ve kterém čarodějnice slibovala vrátit Milušce lidskou podobu jen za dračí kámen. A měli na to jen tři dny!
Co se teď bude dít? — vzlykala princezna. — Nemohu si vzít muže v takovém stavu!
Ale, dýničko…
Neříkej mi tak! Nechci, aby moje děti vyprávěly, že jejich máma byla dýně. Ale jaké děti: i ony budou dýně! — princezna hořce plakala. — Kde teď sehnat ten dračí kámen, ani Vanesáda o něm nic neslyšela, a ona je přece drak!
Miluško, my jsme se osla ještě neptal, přečetl si tolik knih, možná nám něco poradí! — utěšoval dívku princ.
Opravdu si to myslíš? Zavolej ho sem, já mu všechno řeknu sama: nechci, aby to vědělo celé království, že jsem teď dýně!
Kapitola 3. Kde hledat?
Princ našel osla v kuchyni. Soudě podle špinavého čumáku, přítel si již pořádně vychutnával královské pokrmy.
Osle, potřebuji tě!
Vím! Všichni mě potřebují! — pyšně odpověděl osel.
Mluvím vážně, pojď, potřebuji pomoc.
Pořád mě rozptyluješ, a já mezitím řídím kulinární proces, už jsem ochutnal tři čokoládové mousse! — bručel osel cestou. — Kam vůbec jdeme? Kde je Miluška?
Když vstoupil do altánu, osel si hned všiml dýně:
Budeme dýni párit? Dýni mám rád! A kde je Miluška?
Jsem tady, — ozval se hlas zblízka.
Kde? — osel nerozuměl.
Jsem tady. Jsem dýně.
CO? KDO? — někdy byl osel tak nepochopitelný!
Miluško proměnila v dýni čarodějnice, tady nechala lístek, — princ už prostě nemohl mlčet, bál se, že princezna zase bude plakat. — Slyšel jsi někdy o dračím kameni?
Osel si pozorně přečetl lístek:
Slyšel, má tvar malého draka, velikosti dlaně dospělého člověka, z poloviny červený, z poloviny zelený…
Osle, dost popisu, kde ho lze sehnat?
U čaroděje Kvinga, samozřejmě! Ach, a je to zlý!
Znáš cestu?
Ne, samozřejmě, není mi přece kamarád, abych ho navštěvoval, — poznamenal osel s nářkem.
Princezna začala vzlykat:
Všechno je marné! Nikdo neví, jak najít ten kámen! Zůstanu dýní navždy!
Cestu může znát vlk, — náhle řekl osel.
Osle, — s výčitkou poznamenal princ, — nemohl jsi to říci hned? Miluška SE ROZRUŠILA!
Promiň, Miluško, jen jsem měl strach z vlků. Myslel jsem, že by mohla být nějaká jiná možnost.
Jiné možnosti nejsou! — přísně řekl princ. — Jdeme do lesa, za vlkem!
Tak zase na cestu!
Kapitola 4. Ten samý vlk!
Naši hrdinové se znovu vydali na cestu. Miluška nechtěla, aby vědělo celé království, co se jí stalo. Proto všem řekli, že princezna onemocněla a zatím zůstane ve své komnatě. A když si král a královna vyžádali lékaře, princ řekl, že přítelkyně Vanesáda je skvělá lékařka a postará se o všechno. Tak už se o tom nemluvilo. Pokud jde o cestu, princ řekl, že jede koupit neobvyklý dar pro Miluško. Tak tajemství zůstalo tajemstvím.
Když se ocitli v lese, princ se ztratil v rozpacích:
Osle, kde máme vlka hledat?
Matko Měsíce, oběd si sám přišel a ještě mě hledá! — náhle se ozval hlas zblízka.
Má-má, — ubohý osel začal klekat zuby strachem, když uviděl obřího šedého vlka, který se rozhodně k nim blížil.
Dobrý den! — bez strachu pozdravil princ vlka, — Velmi potřebujeme vaši pomoc!
Hmm, zajímavé, a od kdy si jídlo přichází pro pomoc? Ale proč ne: lidi po jedné příhodě nejem, ale osel za poděkování a jako oběd by mi vcelku vyhovoval!
Ach, je škoda, že neznám svého přítele vlka, který trpěl bodlákem, — řekl princ, spíš sám pro sebe.
Jakmile vlk uslyšel tato slova, proměnil se: jeho srst už se neježí, dokonce si začal kousat ocas, jako domácí pes!
Tak já jsem ten samý vlk! — radostně oznámil. — Nepoznal jsem tě, příteli, omluv mě!
Tak nám pomůžeš?
Samozřejmě, o čem řeč! Ale osla, možná si přece jen vezmeš? Je tak chutný…
Nejsem chutný, jsem hubený, — namítl osel.
Sám se podceňuješ! Vidíš, jak jsi tučný! — řekl vlk, polykaje sliny.
Jsem tučný? — osel se rozhořčil. — Já mám jen širokých kostí! Já, já…
Tak dost, — přerušil je princ, — nemáme vůbec čas na vaši kulinární konverzaci!
Kulinární konverzaci!? Konverzaci o mně! — osel se rozhořčil. — JSEM VÁM SNAD JÍDLO?
Osle, no tak, nikdo tě jíst nechce!
Vůbec ne? — vlk se zarmoutil. — A já mám tak hlad.
Přátelé se nejedí! — přísně poznamenal princ. — A ty si vezmi sendviče se salámem.
Děkuji, příteli, děkuji!
Kapitola 5. Průsmyk Strachu
Vlk se sám nabídl, že je provede, a přátelé společně pokračovali v cestě. Měli projít Průsmykem Strachu. Vlk varoval, že hlavní věc je nebát se, protože duchové, kteří tam bydlí, nabývají podoby tvého strachu. Ale v podstatě nejsou tak strašní a nebezpeční.
Hlavní věc je nezapomenout, že je to všechno iluze, — připomněl vlk, když vstupovali do průsmyku.
Doslova za pár minut se před nimi objevila obří mutantní dýně!
Prinče, — poznamenal vlk, — chápu, že jsi rozrušený, ale…
To nejsem já vůbec! Osle, ty se bojíš dýní?
Normálních ne, jen mutantních! — řekl osel, klekat zuby strachem.
A místo jedné dýně se objevilo několik obřích dýní!
Osle, dost! Zhoršuješ situaci, — poznamenal princ.
Nejsem schválně, upřímně. A co teď dělat?
Běžet! — zařval vlk. — Běžet, než nás rozdrtí! Ach, měl jsem si tě, prinče, poslechnout: "Přátelé se nejedí, přátelé se nejedí". Sežral bych toho osla a žádné problémy!
Já jsem to nechtěl, — vzdychal osel vedle něj.
Přátelé se jen tak tak dostali z jeskyně, když obří dýně uzavřela průchod.
No vidíš, teď zmizí až za pár dní, — poznamenal vlk.
Pár dní? — s hrůzou se zeptal princ. — Ty jsi říkal, že je to iluze, neškodná. A zmizí až za pár dní?
No ano, a já jsem to neřekl? Ach, zapomněl jsem, asi.
Kapitola 6. V jeskyni čaroděje
No vidíš, jsme skoro na místě, — zastavil se vlk nedaleko jeskyně. — Dál už si poraďte sami, já nechci navštěvovat čaroděje.
Na shledanou, vlku!
Na shledanou, přátelé!
Princ se otočil k oslu:
No, příteli, jsi připraven? Naše dobrodružství se chýlí ke konci, to může být nebezpečné. Chceš tady počkat?
Ani si to nedomysli, po mutantních dýních se mě nic neděsí!
Přátelé opatrně vstoupili do jeskyně. Když prošli dlouhou chodbou, dostali se do místnosti osvětlené pochodněmi. V centru stál stůl a na něm ležel kámen.
To je dračí kámen, podívej se, osle! — radostně vykřikl princ a zapomenuv na všechnu opatrnost, spěchal si ho vzít do rukou.
Prinče, opatrně… — osel se pokusil varovat před pastmi, ale bylo pozdě. Oba už visel na provazech pod stropem: nějaká z chytrých pastí se spustila.
Tak-tak, a kdo je tady? Zloději a lupiči, co ne? — ozval se mrzutý hlas.
Jeho majitelem byl samozřejmě čaroděj Kving.
Nejsme zloději ani lupiči, jen, rozumíte… — začal vysvětlovat princ.
Čaroděj něco hledal v knize, všemi způsoby ukazoval, že ho vůbec nezajímá, co se stalo s princeznou. Ale když se zmínil o čarodějnici, která toužila po jeho dračím kameni, sebou trhne.
Messi?
Kdo? — zmateně se zeptal princ.
Čarodějnice se jmenuje Messi?
Nevím, je to důležité? — divil se princ. Ale osel ho přerušil:
Messi, viděl jsem její fotku v knize o čarodějnicích, taková hezká s bradavicí na nose.
Ano, to je ona, — řekl čaroděj snivě.
Princ se koukal to na čaroděje, to na osla a nechápal, co se děje.
A osel pokračoval:
Jen sto let, úplně mladá!
Ano, úplně holčička!
Musíte se s ní určitě setkat, — náhle vykřikl osel.
Princ byl v takovém šoku, že prostě ztratil řeč.
Je to trapné, — rozpačitě řekl čaroděj. — Jak ji pozvat na schůzku, a co když nepřijde? Pak z urážky vaše království spálím!
Nemusíte nic pálit, mám plán, — rozhodně řekl osel. — Takže plán je takový: domluvíme si schůzku s čarodějnicí, prý jde o vrácení kamene. A ve skutečnosti tam na ni budete čekat vy, vážený čaroděje. S květinami.
Lépe s muchomůrkami — jsou hezčí!
Dobře, s muchomůrkami. Jen jak jí poslat zprávu?
Jednoduše, — poznamenal čaroděj, — můj havran to odnese.
Princ si rychle napsal na papír o schůzce pod velkým stromem a havran-poštovní nosič odletěl plnit příkaz svého pána.
Kapitola 7. Šťastný konec
Čaroděj stál u velkého stromu s kyticí muchomůrek.
Bylo vidět, že je nervózní, a jak byl nervózní ubohý princ, který se schoval s oslem za sousedním stromem! Sledoval, co se děje, a už mu začínalo zdát, že to všechno osel zbytečně vymyslel. A co když se čarodějnice rozhněvá, když zjistí, že ji oklamali? Co se bude dít s Miluško?
Ale pak se ozval hluk nahoře, přiletěla čarodějnice. Když uviděla čaroděje, udělala nespokojený obličej, ale když si všimla muchomůrek, náhle hloupě se zachichotal. Přátelům nebylo slyšet, o čem mluvili, a naše hrdiny trápila nejistota: co dál?
Miláčku, nebudou z nich pěkné figuríny, že ne? — Messi už stála vedle prince a zlomyslně se koukal to na něj, to na osla.
Jak chceš, má letušo!
Ze strachu naši hrdinové zůstali nehybní, neschopní vyslovit ani slůvko, a čarodějové náhle vesele se rozesmáli:
Ha-ha-ha, jen jsme si dělali legraci, pojďte na naši svatbu!
Ukázalo se, že čarodějnice všechno zařídila schválně a dračí kámen jí vůbec nebyl potřeba. Ale musela si přece nějak sjednat schůzku s jeho majitelem! Znali se už dlouho, ale čaroděj si prostě netroufl na schůzku — byl moc plaché a stydlivý. To není jako spálit království!
Za pár hodin byli princ a osel už doma: čarodějové je přepravili pomocí své magie. Přátelé vítali rozčarovanou Miluško, a příští den se zamilovaní vzali! Princ a princezna byli šťastní, ale na svatbu čarodějů se rozhodli nejít, místo toho jim poslali svatební dary poštou. A ti se moc netrápili, vždyť svatební dort z hlemýždí se přece všem nelíbí…
