Hamíkovi se velmi líbily želé lístečky mladých bříz. Na jaře jich je ještě málo, a jaké štěstí, že Hamík objevil celou mýtinu se svými oblíbenými sladkostmi! Podle kalendáře se želé lístečky měly objevit až za pár týdnů, a proto byl malý hrdina neuvěřitelně šťastný.
Tohle bude moje tajemství! – rozhodl se Hamík. – Moje sladká spižírna!
Tři dny si křeček pochutnával na želé lístečcích a nikomu o svém objevu neřekl, ani své milé kamarádce veverce Zuzce.
Hamíku, ty jsi v poslední době nějaký zamyšlený, pořád někam spěcháš, – řekla jednou veverka.
Pomáhám mamince na zahradě, – zalhal Hamík, – promiň, musím jít.
Tak se měj, uvidíme se!
Čtvrtý den přejídání se Hamíkovi rozbolelo bříško, a není divu: tolik sladkého! Vypil sirup, který mu dala maminka, bříško přestalo bolet, a Hamík se rozhodl jít na procházku. Nálada mu nebyla valná. Brzy potkal Zuzku.
Ahoj! Proč jsi tak smutný? – zeptala se kamarádka.
Ale nic, nemám náladu.
Hamíku, – usmála se veverka, – vím, jak tě rozveselit! Zrovna dnes jsem našla… Ale pojď, uvidíš to sám.
Hamík byl překvapený a zmatený, když ho kamarádka přivedla na jeho želé mýtinu. Vždyť tu byl tři dny a nikomu o tom neřekl, a ona mu o ní první den vyprávěla!
Ty se se mnou o takové tajemství dělíš? – udiveně se zeptal Hamík.
Samozřejmě, – upřímně se divila veverka, – vždyť jsi můj kamarád, a s kamarády se má dělit!
Hamíkovi bylo strašně trapně.
Zuzko, promiň mi to. Tu mýtinu jsem přece našel dřív, ale nikomu jsem o ní neřekl, protože jsem byl lakomý a nechtěl jsem se o ni s nikým dělit…
Eh, Hamíku, Hamíčku, – zavrtěla hlavou Zuzka, – vždyť víš, že lakomost k dobru nevede.
Ano, vím, – povzdechl si křeček, – a od té lakomosti mě taky moc bolelo bříško! Tak pojď, Zuzko, řekneme o té mýtině všem našim kamarádům! Je velká, sladkostí tu bude pro všechny dost!
Pojďme, – usmála se veverka, – to je přece skvělý nápad!
Ano, milé děti, lakomost k dobru nevede a sladkosti jsou mnohem příjemnější s kamarády! Chraňte své zoubky a bříška a nebuďte lakomí, moji malí přátelé!
