Brzy na jaře letěl Orel po obloze a shora uviděl, že ve vodě stojí nějaký vznešený pták na dlouhých nohou.
Přiletěl k mělčině, přistál na kmeni silného stromu, který se nakláněl nad vodu, a zeptal se:
Kdo jsi? Co je to za ptáka? Dřív jsem tě tu nikdy nepotkal.
Jsem Jeřáb, ― odpověděl pták, ― vrátil jsem se z teplých krajin domů.
Jsi krásný, na mě jsi podobný ― velký a štíhlý. Pojďme se skamarádit. Budeš mým kamarádem?
A proč bych se s tebou měl kamarádit? ― zeptal se Jeřáb.
Jak proč? ― divil se Orel. ― Máš tu doma nějakého kamaráda?
Mám! Moji kamarádi jsou jeřábi.
Tak to nejsou kamarádi, ale příbuzní. A jiné kamarády nemáš?
Ne.
Sedni si vedle mě na kmen stromu, nemusíš pořád stát ve vodě. Pobavíme se o tom, proč jsou kamarádi potřeba…
Nemůžu. My jeřábi nikdy nesedáme na větve stromů.
A proč? ― divil se Orel.
Tak to chodí odjakživa. Starší říkají, že na to nemáme prsty na nohou stavěné.
A zkoušel jsi to?
Ne, a proč bych měl? Nedokážeme to, tak nedokážeme, a ani to nepotřebujeme. My zase chodíme po vodě. A ty, Orle, chodíš po vodě?
Jen se dotýkám vody, když nad ní létám. Pojďme mluvit o kamarádech. Ptáš se, proč jsou potřeba. Tak třeba proto, abychom si mohli popovídat od srdce, vyprávět příběhy, které nás potkaly. Nebo prostě pomoci jeden druhému.
No jestli chceš, tak se budeme kamarádit, ― souhlasil Jeřáb.
Řekni, kde žijí tvoji příbuzní? Moji tamhle na té hoře, ― a Orel mávl křídlem do dálky.
Moji jsou tady nedaleko, shánějí potravu, ― odpověděl Jeřáb.
Víš, kamaráde, ― lstivě pronesl Orel, ― mám hrozný hlad. Honil jsem myš, ale nechytil jsem ji. A zajíc mě přechytračil ― vklouzl do nory jako střela. Nemohl bys mě pohostit svou kořistí?
Proč bych tě nepohostil? ― Jeřáb přistoupil k novému kamarádovi a v dlouhém zobáku mu podal žábu. ― Pochutnej si.
Takovou jsem ještě nejedl. Ale hlad je zlý pán, musím se najíst, jinak nebudu mít sílu vrátit se k svým.
Orel snědl žábu, pak další, a ještě třetí!
Děkuji, kamaráde. Příště ti přinesu dárek!
Orel zamával křídly, rychle se vznesl do výšky a zmizel vysoko na obloze. Jeřáb šel zase hledat potravu. Musel se pořádně najíst a nabrat síly. Druhý den si měl vybrat manželku a u ptačí rodiny se kvůli tomu chystal svátek.
Uplynulo pár dní. Jeřáb vidí, jak k němu letí Orel a v drápech něco nese.
Kamaráde, kamaráde, ― volá Orel, ― přinesl jsem ti dárek!
Přistál na kmeni stromu a hodil zajíce do vody.
Minule jsi mě nakrmil, teď je řada na mně.
Děkuji, ale zajíčky nejíme. Do krku se nevejdou. My se živíme drobnými myškami.
Zkus to! ― naléhal Orel.
Chceš, abych umřel?
No dobrá, s tebou se nedá nic dělat!
Orel zajíce snědl. Když dojedl, zeptal se:
Jak se máš? Co jsi dělal?
Vybíral jsem si manželku, u nás byl svátek. Teď stavíme nové hnízdo.
Gratuluji!
A ty kdy si založíš rodinu?
Ještě je na to brzy. Ještě rok si budu volně létat.
A tak se Orel s Jeřábem rozloučili. Uplynulo pár dní a Orel znovu přiletěl za svým kamarádem Jeřábem na návštěvu.
Vidí, že Jeřáb zase stojí ve vodě a dlouhým zobákem něco hledá.
Co to děláš? ― zeptal se Orel.
Sbírám řasy, měkkýše a rákosníky a skládám je do džbánu, odnesu do hnízda. Tam moje žena sedí na vejcích, budoucím potomkům.
Pohosti mě tím, čím krmíš svou ženu, ― poprosil Orel.
Přilétni, ― souhlasil Jeřáb, ― tady máš džbán, jez.
Orel krouží kolem džbánu: hrdlo je dlouhé a úzké a jeho zobák není tak dlouhý, takže potravu nedosáhl. Kroužil a kroužil kolem džbánu, ale jídlo nedostal.
Chytni mi žáby. Byly moc dobré, ― poprosil Orel.
Žáby nejsou, ― odpověděl Jeřáb, ― všechny vymizely.
Orel se na Jeřába urazil:
Nejsi mi kamarád. Kamarádovi přece nelituješ jídla!
Zamával křídly a odletěl. A tak skončilo přátelství vychytralého Orla s Jeřábem.
