Od rána bylo v zimním domečku neklidno: vločky se připravovaly na vzdušný tanec. Takový tanec mohla každá bílá krasavice předvést jen jednou!
Ach, to je tak vzrušující! Jak moc se mi chce co nejdřív zatančit!
A co bude potom? ― zeptala se nejmenší vločka. ― Co bude?
Co bude, co bude… Pořád se ptáš na své divné otázky! Jaký to má rozdíl! Raději se jdi učit tancovat! ― odpověděly jí nevrle sestry.
Nejmenší vločka jen vzdychla. Vždycky kladla spoustu otázek. Ale k čemu jsou, když na ně nejsou odpovědi? No, za chvilku se zatočí ve svém prvním tanci a všechno zjistí!
A tak nastala sněžná chvíle! Vločka se spolu se sestřičkami vyřítila z domu a ocitla se v proudu vzdušného tance.
Ty malé, jak se snažily! Jako bílí motýlci přilákaní plamenem se vločky točily a točily. Mnohé dosedaly na střechy domů, některé na stromy, ale naše malá se rozhodla doletět až k zemi.
Země byla tak černá, úplně bez sněhu, jen tu a tam prosvítala zelená trávička, a tak se jí moc chtělo podívat se na ni zblízka. Vločka samozřejmě nevěděla, že na ulicích už vládla krásná paní Jarní a ona se sestrami byly jen náhodné hostitelky.
Brzy bude třeba přistát. Obratně proletěla kolem rozzlobeného chodce a malá se rozhodla usednout na střechu ptačího krmítka. Být v hrdé samotě jí nebylo dopřáno dlouho. Čilý vrabec přiletěl posnídat a vločku uviděl.
Tak co tu děláme? ― zeptal se nevrle vrabeček. ― Vždyť je to přece moje jídelna!
Tak za prvé, dobrý den! A za druhé, je to krmítko pro všechny ptáky a rozhodně není zakázáno, aby si na něm vločky odpočinuly! ― hostka to řekla s úsměvem. Ačkoli byla v rodině nejmenší, hodně četla a věděla všechno o krmítkách a ptácích.
No a prosím, ― cvrnkl vrabec a schovával nevoli i urážku, a lhostejně dodal, ― odpočívej, stejně brzy usneš!
Já usnu? ― zeptala se vločka. ― A co bude dál?
Nic! Rozpustíš se, a to je vše! Navždy! ― vrabeček mávl křídelky a odletěl.
Malé vločce bylo tak smutno, že by se rozplakala, kdyby mohla.
Proč jsi smutná, malá? ― ozval se něžný hlas. Byl jako laskavá melodie, která pronikala do každé buňky.
Byla to jarní dívka.
Já se nechci navždy rozpustit, ― řekla smutně vločka.
Co to říkáš, malá? Kdo tě tak vystrašil? Myslím, že vím, ― řekla jaro a přísně zavolala vrabce, ― Čik, pojď sem! Zase děláš staré lumpárny!
Vedle jara se objevil ten samý vrabec, který vločku vyděsil. Vypadal provinile.
Milá jaro, odpusťte, ale ona to prostě nepochopila a já jsem nestihl vysvětlit. Hned přišla do paniky, hloupoučká, ― zacvrlikal vrabec a obrátil se k vločce, aby se omluvil. ― Promiň, vůbec jsem nepředpokládal, že tě vyděsím!
Tak co se mnou tedy bude?
To se brzy dozvíš sama. Seskoč na zem a trochu si pospi, ― usmála se jaro.
A já nezmizím navždy? ― vyplašeně se zeptala vločka.
Ne, neboj se, všechno bude v pořádku. Budu tu s tebou a zazpívám ti ukolébavku, abys usnula a nabrala síly.
Okouzlující píseň jara byla všude. Obalovala vše jako mlha, a malá vločka, stejně jako stovky jejích sestřiček, zapomněla na všechny starosti a sladce usnula.
Za pár dní otevřel oči drobný modrý kvítek. Kolem něj se probouzely i další malé květinky. Sluníčko je líbalo přímo do temene a pečlivě je hřálo: ať se malí posilní!
Kvítek se usmíval:
Teď už se určitě nerozpustím! Děkuji ti, jaro!
