Žil jednou na světě princ.
No a co, — řeknete si? — Mnoho pohádek tak začíná!
Ale tento princ si od dětství ze všeho srdce přál stát se hrdinou, bojovat s drakem, zachránit princeznu. Ale… MĚL STRACH Z KONÍ! A jaký rytíř bez rychlého koně?
Nejezdil na lov se svým otcem a přáteli: kromě toho, že se princ bál koní, byl příliš hodný a miloval všechna zvířátka. Tak se stalo, že jeho nejlepším přítelem se stal… osel, ale ne obyčejný, nýbrž mluvící.
Čas plynul, princ a osel rostli, sen stát se hrdinou sílil.
A co nám brání dosáhnout svého snu? — zeptal se jednoho dne osel.
Nám?
No přece si nemyslíš, že tě nechám jít samotného? Budu tvým věrným koněm! Když přijdou zloději nebo třeba drak, tak já kopýtkem — bác, a všichni jsou k zemi!
Moc čteš o bandítech, — poznamenal princ. — Věrný kůň! To je skvělé! Chceš říci, že bych měl jezdit na tobě?
Zbláznil ses! Princ na oslu, to je skvělé! Chtěl jsem říci, že jsem tvůj věrný přítel!
Dobře-dobře, máš pravdu: je čas stát se hrdiny!
Kapitola 1. Zloději
Tak se dva přátelé pod rouškou noci, aniž by někomu řekli, vydali vstříc dobrodružstvím. Jejich cesta vedla do temného lesa. Osel si zjistil informace: opravdu tam byli zloději a princezna v lese také zmizela. Kolem poledne přátelé spatřili malý domek.
Tady je jejich doupě! Princezna je určitě tam! — domníval se osel.
Ale princ neměl čas odpovědět, protože si všiml, že v malinových keřích je někdo. Gestem naznačil oselovi, aby vešel z druhé strany, doufajíc, že překvapí skryté.
Aha, chytili jsme vás! Vzdejte se… — princ nestačil skončit: před ním se objevili bradatí muži s košíky malin v rukou.
A kdo jste vy? Trpaslíci, co?
Na trpaslíky jsou příliš velcí, — poznamenal osel.
Zloději, — povzdechli si muži.
Žertujete? — princ nevěřil: muži měli košíky, barevné obleky a motýlky. Všechno kazily jen jejich vousy.
A ty kdo jsi? — zeptal se jeden muž s páskou na obličeji, zřejmě vůdce.
Princ!
Princ? Vážně? Počkej, kde je tvůj kůň? Ale to není důležité, osel bude stačit! Měl bys nás zachránit před princeznou!
Pak muže strčili do boku a on se opravil:
Chtěl jsem říci, princeznu před námi!
Proč ji zachraňovat? Nejste snad NEBEZPEČNÍ zloději? — podivil se princ.
A není to vidět?
Spíš vypadáte jako nadrostlí trpaslíci, a navíc vám vousy vůbec nesvědí, všechno kazí váš obleček, — poznamenal osel.
Přesně to říká i ona, — povzdechli si zloději, — hrozí, že nám dnes naše poklady ostříhá…
Kdo je ona?
Než mohli zloději odpovědět, ozval se z domu hluboký hlas:
Tak pojďte domů, oběd je připraven!
Kdo to je? — zeptal se princ šeptem.
Princezna! — odpověděli zloději skoro pláčíce. — Jdi, zachraň nás, už u nás měsíc bydlí, čeká na prince, nechce odejít!
Jak se to všechno povedlo! Tak jdi, zachraň ji! — povzbuzoval osel.
Nechce se mi, — zacvrkl princ.
Stačil se podívat z úkrytu a všiml si, že princezna byla poměrně robustní: i zloději vedle ní vypadali jako malí trpaslíci.
Bojím se jí, — řekl princ ještě tišeji.
My se jí také bojíme, — povzdechli si zloději, — nosíme obleky, jíme krupici, bé-é… A dnes nás chce ostříhat! Pomoz nám, dobrý člověče, dáme ti za to poklad!
Ne-ne-ne, ani se mě nepokoušejte přemluvit, toto je nějaká zvláštní princezna.
A ty nejsi zvláštní princ: místo koně máš osla!
Ale vlastně mají pravdu, — poznamenal osel.
Tak, osle, čí jsi vlastně přítel? Ne, pomoci vám s jejich záchranou nemohu, ale vím, kdo by mohl. Potkali jsme na cestě dřevaře, není to skvělý ženich?
A bude souhlasit?
Zeptáme se — dozvíme se.
Takto skončila tato příhoda: dřevař a princezna žijí šťastně ve svém domě, a zloději ve svém. Sice ji princezna občas navštěvuje, takže museli přestat s loupeží. Ale to je už úplně jiný příběh…
A princ a osel pokračovali dál v hledání „správné
