V jeden krásný slunečný den dva sousední chlapci, Petr a Honza, směřovali do školy, aby skládali zkoušku z laskavosti.
Rozhovorem a diskusí o některých úkolech se blížili ke školní budově.
Náhle zavolala Honzu babička:
Prosím tě, pomoz mi donést tašky domů.
Ani nápad! Nemám čas. Velmi spěchám do školy, mám důležitou zkoušku z laskavosti! Pokud se zpozdím a neuspěju, automaticky se dostanu mezi nelaskavé lidi. A proč bych to potřeboval? A navíc, vidíš, jaké máš těžké tašky, nechci si udělat zranění!
Honza babičku kategoricky odmítl a pokračoval dál.
Petr se podíval na hodinky a na zmatenou a znepokojenou starou paní. Stála se slzami v očích, protože vůbec neočekávala taková slova od Honzy. Nevěděla, jak si poradit s taškami, neměla sílu je donést domů.
Netruchli, babičko. Mám pár minut v zásobě. Pomůžu ti a stihnu zkoušku.
Řekl Petr a vzal si tašky do rukou.
Ty si sedni na lavičku, já odnesen tašky, pak se vrátím a pomůžu ti dojít domů.
Petr rychle odnesen tašky, pak vzal babičku pod paži a pomalým krokem ji doprovodil k vchodu. Cestou si povídali, a vyšlo najevo, že Božena Svobodová, jak se babička jmenovala, kdysi pracovala v základní škole jako učitelka, učila děti psát různá písmena, odčítání a násobení…
Paní Svobodová, zapište si moje telefonní číslo. Zavolejte mi kdykoli, když budete potřebovat mou pomoc. Jdu do obchodu, do lékárny pro léky nebo do knihovny pro knihy.
Řekl Petr na rozloučenou.
Děkuji ti moc, synku! Máš dobré srdce.
Poděkovala babička chlapci.
O Honzovi mlčela, byla velmi zahanbena jeho chováním.
Zajímavé, jak si myslíte, který z chlapců složil zkoušku z laskavosti?
