Měkký plyšový medvídek už mnoho let ležel za komorou, zakrytý prachem jako dekou. Jeho malé obnošené ucho sotva vyhlíželo ven a nikdo si toho nevšímal. Nikdo nevěděl, že Míša vidí všechno, co se kolem děje, svýma černýma očima-knoflíky.
Tady jsou krásné červené střevíčky na podpatku – maminka Naďa sbírá hračky do krabice a Míšu, jako obvykle, nevšímá. Míšenka miluje maminku Naďu. Často si brouká něco veselého a medvídek si na chvíli vzpomene, jak bylo dřív radostně.
Kolem poledne se v pokoji objeví Bóňa – velký veselý pes. Chytne jasně zelenou míčku a honí ji po pokoji, přitom obrovským ocasem sráží pečlivě seřazené hračky na policích. Samozřejmě ne takové jako Míša – jiné: nové, potřebné. Nejsou pokryté vrstvou prachu a pyšní se tím, že je každou sobotu otírají.
Míša si někdy myslel, že kdyby ho našli, zaujal by místo na polici, určitě vedle nového robota nebo stavebnice. Dřív se dokonce tajně pokoušel vylézt zpoza staré komory, aby se mu všimli, aby se radovali, vypraní a učesali ho. Ale za roky se mu podařilo jen ukázat koutek ucha, a to nestačilo.
Zato teď věděl, že ho už nikdo nepotřebuje, a spokojil se s málem: koukal si do štěrbiny zpod komory na život v pokoji. Možná je dobré, že na něj všichni zapomněli. Přece jen Míšenka byl doma: nevyhodili ho na ulici ani ho nedali nikomu jinému.
Večer se ozve Míšův nejoblíbenější zvuk – smích Saňky. Vždycky tak zvonivě chichota, že její veselost proniká i do nejzazších koutů. Saňka chodí po domě v pruhovaných ponožkách. Někdy jsou různých barev, jako dnes třeba. Na levé noze se pyšní růžová ponožka s bílým proužkem a na pravé bílá s růžovým.
A pak přijde čas jít spát. To je nejtristněji. Míša si dobře pamatuje, jak byla Saňka před mnoha lety tak maličká a křehká a on byl její oblíbený plyšový přítel. Holčička o půl hlavy menší než on si medvídka přitiskla k sobě ve spánku a s chutí si kousnula jeho trpělivé ucho. Ale Míšenka si nikdy nestěžoval, líbilo se mu spát na měkké polštáři a být zakrytý teplou přikrývkou.
Míša si pamatuje, jak Saňka rostla. Pořádala nejlepší čajové párty na světě hraček! Tak starostlivá, laskavá a něžná, nalévala čaj všem pozvaným ke stolu, dokonce i Bóňě. A jemu byla největší šálek se třemi lžičkami cukru.
Když byla Saňka trochu starší, zamilovala si укладat svého plyšového přítele spát. Ano, měl si vlastní hračkářskou postýlku. A dívka mu každý večer čítala svou oblíbenou knížku a říkala, že ho nikdy nezapomene, ani když půjde do školy nebo až bude velká a bude pracovat v obchodě s balóny. Slibovala, že si ho vezme do práce. A Míša usínal a jeho knoflíkové oči se usmívaly. Věřil Saňce.
A teď je Saňka už velká: chodí do školy, každé ráno si balí tašku. Někdy nějaká tužka spadne a kutálí se přímo pod komoru. Míša si myslí, že to je ten správný moment a dívka konečně uvidí starého přítele, ale Saňka si vezme jinou. A pak za ní zavře dveře.
A spát si Saňka lehá sama. A před spaním nikomu nečte. A Míša usíná ve své útulné domácnosti přímo na podlaze, foukaný větrem z otevřeného okna.
Pak přijde nový den. Saňka jde do školy a objeví se červené střevíčky maminky Nadi. Dnes není sama. Od rána se v pokoji hemží Bóňa. Tentokrát si pes vzal strašně pískající panenku a maminka ji mu rychle vzala.
Míša ví, že Bóňa se nevzdá a určitě si najde nový kořist mezi Saňčinými hračkami. Za pár sekund neposedná pes už honí po pokoji tužky. Další tužka skončí pod komorou. Velká chlupatá psí tapa se odvážně vsouvá pod komoru. A v tu chvíli Míša cítí, že jeho ucho skončí v psích čelistech.
Vytáhnout Míšu není snadné, ale Bóňa je tvrdohlavá. Vrčí. Ještě chvíli a ucho se utrhne. Maminka Naďa přijde včas na pomoc a zaženě rozpustilého psa.
Stovky myšlenek se najednou ženou Míšovou hlavou. Našli ho! Je v rukou maminky Nadi. Překvapeně se na něj dívá, jako by ho viděla poprvé. Ale on si ji pamatuje! Miluje její červené střevíčky! A pak si položí nejdůležitější otázku pro Míšenku: „Co s tebou mám dělat, Míšo?
