Nastalo babí léto. Stálo tiché, podzimní počasí.
Medvídě Motya sedělo pod břízou, opřené o kmen. Sluneční paprsky se prodíraly zlatými listy a teplou vláhou lechtaly Motyův nosík. Od radosti si zavřelo oči. V duši bylo lehko a klidně.
Zin-zin.
Ozývalo se nad uchem. Motya si otevřelo oči dokořán, otočilo hlavou, ale nikoho nevidělo. "Asi se mi to jen zdálo," pomyslelo si, a zase se ponořilo do podzimního ticha.
Zin-zin.
Opakovalo se, už nad druhým uchem. Motya se třáslo: "Asi jsem onemocnělo, mám zvonění v uších," ale pro jistotu se zeptalo:
Kdo zvoní?
Zin-zin-ička!
Ale já tě nevidím, jsi neviditelná?
Zin-zin-ička,
Ptáčka maličká!
Zkus mě najít,
Budu hlasem volat!
Zin-zin! Jsem tady!
Motya šlo za zvonivým hlasem:
Jaká jsi? Řekni mi, abych tě lépe hledalo!
Zin-zin! Za můj zvonivý hlas mě podzim odměnil žlutým kabátkem.
Ozývalo se z druhé strany.
Jak tě tedy najdu mezi žlutými listy?
Mám černou hlavičku s bílými tvářičkami, dívej se pozorně, zin-zin!
Vidím! Vidím! Jsi krásná!
Obdivovalo se Motya. Malý ptáček se šikovně odrazil z větvičky a usedl na natažené Motyovo lápě.
Pojď, pojďme se poznávat – jsem sýkora, dříve mi říkali Sýkoraška. Vlaštovky a vrány už odletěly do teplých krajin, ale my sýkory jsme netáhavé ptáky.
Netruchli, já si s tebou budu hrát!
Zin, a ty neusnešs? Nebudeš spát?
Ne, je ještě brzy. Až napadne sníh, až si postavím noru a budu spát až do jara.
Zin! Skvělé! Hledej mě!
A sýkora zmizela.
Zin-zin!
Ozývalo se ze sousedního dubu.
Motya se velmi spřátelilo s veselou sýkorou, dva měsíce si spolu hrála na schovávanou a vyprávěla si zajímavé příběhy. Ale přišel čas rozloučit se až do jara.
Netruchli, sýkoro, já si chvíli pospím, a chr – pr…
Říkalo Motya, zívajíc a ukládajíc se do postele. Ale brzy medvídě sladce chrápalo.
Zin, spi klidně, Motyo. Až se probudíš, budu určitě vedle tebe.
