Dny plynuly za dny, zvířata žila svým dřívějším životem, aniž by si všimla jakýchkoli změn po návštěvě jejich lesa vrány-poslanci. Ale jedné noci se v lese rozpoutala bouře. Na obloze se blýskalo, lil se přívalový déšť. Zuřivé proudy vody se valily do lesa a ničily vše, co jim stálo v cestě. Vyvracely stromy i s kořeny, rozrývaly rokle, lámaly keře. Ráno blesky přestaly svítit. Bouře pominula.
Slunce se vymanilo z objetí mokrých mraků a proudy světla se vylily do vodou omytého lesa. Na větévkách stržených bouří se zaleskly kapky rosy, zvedla se tráva poléhaná silným větrem. Osamělá dождевá kapka sklouzla po černé kůře zaschlé tenké větvičky a zastavila se na jejím vrcholku, připravená každou chvíli spadnout dolů. Kapička zářila a přelivala se všemi barvami duhy.
Zvířátka začala opatrně vycházet ze svých domečků a s hrůzou pozorovala obraz zkázy, který se jim naskytl. To je přimělo k rozhodnutí sejít se znovu na mýtině k projednání palčivé otázky skládky odpadu a likvidace následků bouře.
Smutní a rozrušení lesní obyvatelé se táhli k okraji mýtiny na shromáždění. A co tam uviděli? Větrem roznesený a deštěm rozmočený odpad se rozlil ještě dál a zabíral dvakrát větší plochu než předtím. Zvířata zachvátila panika, ale Vlk, odvážný a rychlý vůdce smečky, přednesl návrh, aby se sami aktivně pustili do navedení pořádku, aniž by doufali v pomoc zvenčí.
V tu chvíli se zpod hromady odpadu ozvalo přerývané supění a šustění, všichni ztichli. A za pár sekund se z hromady nahozených větví a suchého listí vylezl celý umazaný a unavený dědoušek Ježek. Zvířata zůstala stát jako solné sloupy a Lištička se vrhla otřepávat z jeho bodlin drobný suchý materiál, šišky a všechen ostatní odpad, který se zachytil na bodlinách, zatímco Ježek vylézal z hromady.
Dědoušek Ježek vypadal zamyšleně a zmateně.
Vyprávěl lesním obyvatelům:
Hluboko pod odpadem leží něco velkého a třpytivého, těžkého a nepochopitelného. Pomozte mi to vytáhnout!
Zvířátka se začala zajímat, co to asi mohlo být?! Na pomoc Ježkovi přišli Divočáci. Svými rypáky a kly se s tímto úkolem vypořádali bez větší námahy. Netrvalo ani pár minut a z hromady odpadu vytáhli starobylé obrovské zrcadlo v pořádném dubovém rámu, na vyřezávaných soustružených nožkách. Zvířata vydechla úžasem! To je ale zázrak! To je nález!
Zrcadlo bylo špinavé-přešpinavé, ale Mývali se nabídli, že ho vyčistí a umyjí. Pečlivě zrcadlo umyli a dosucha utřeli, Mývali ho předali moudrému Ježkovi. A hle, zrcadlo se rozzářilo a zablýskalo čistotou a svěžestí, bez jediné skvrny a šmouhy se ukázalo zraku davu.
Když uviděli takovou krásu, lesní obyvatelé shromáždění na schůzi jednomyslně rozhodli umístit zrcadlo na jeden z pařezů uprostřed mýtiny. Aby každý, kdo půjde kolem, mohl zrcadlo vidět a obdivovat jeho krásu. Řečeno — uděláno!
Den se chýlil k západu, blížil se večerní čas. Zvířata se rozhodla rozejít domů, ale vtom se z hustých větví nejvyššího stromu ozvalo: „Hú-ú, hú-ú!" Probudila se stará a moudrá Sova. Ještě jednou protáhle zakřičela: „Hú-ú, hú-ú!", a když vrhla pozorný pohled svých obrovských, jako talíře, očí dolů, všimla si davu zvířat i zrcadla umístěného na pařezu uprostřed mýtiny.
Zamávnutím křídel Sova udělala kruh nad mýtinou a přistála na pařezu, kde stálo zrcadlo. Když obhlédla všechny shromážděné bystřým a mnohoznačným pohledem, zvedla pravé křídlo nahoru, aby na sebe upoutala zvláštní pozornost.
Sova-Velká Hlava přednesla řeč:
Před čtyřmi lety, v předvečer předvolební kampaně, sehrávalo toto zrcadlo rozhodující roli při volbách do lesního parlamentu. Může bezchybně ukázat, komu se povede. A k tomu je třeba se do něj dívat a pronášet řeči spojené se závazky převzatými před voliči.
A co se tu začalo dít! Každý ze shromážděných se najednou cítil výjimečný, hoden být kandidátem na poslance. Před zrcadlem se vytvořila obrovská fronta na dávání slibů.
Jako první vystoupil Vlk. Cítil za sebou podporu smečky, narovnal ramena, shodil ze své tlamy zvířecí úšklebek a co nejvlídněji řekl:
Pánové, považuji se za nejhodnějšího kandidáta v těchto volbách. Jsem schopen vyřešit všechny aktuální otázky a problémy obyvatel lesa, jsem nejsilnější a nejmocnější, svěřte se mi a budete žít krásně.
A ze zrcadla se na něj najednou podíval... Medvěd.
Jako další přistoupila Liška. Podívala se na sebe do zrcadla, načechrala ocas, zvedla ouška, sladce se usmála a promluvila, jako by zpívala:
Pokud si mě vyberete, zorganizuji tady kurník. Slepice rozhrabou skládku odpadu a začnou nám snášet zlatá vajíčka. A každý z vás bude žít sytěji a bohatěji. Udělám vše možné, abych vám všem zajistila bezstarostný život a stáří. Aby na sklonku své životní cesty nikdo z vás neměl o nic nouzi. Jen pro mě hlasujte a váš život se změní k lepšímu!
Liška se ještě jednou podívala do zrcadla a s hrůzou od něj odskočila, protože v něm neviděla svůj odraz, ale opět odraz... Medvěda.
A v tu chvíli ji už odtlačoval další řečník, a to byl Páv. Roztáhl svůj ocas neobyčejné krásy, zvedl půvabnou hlavičku nahoru, vypjal hruď dopředu. A než začal svou řeč, ještě několik minut obdivoval vlastní odraz ve starobylém zrcadle.
Přátelé, krása, jak všichni víte, je strašná síla, krása zachrání svět! Slibuji vám, že navedeme pořádek v lese, všechno uděláme krásně, pestře. Společně vybavíme útulná zákoutí odpočinku pro děti i dospělé, rozvěsíme po lese lucerny pro osvětlení těžko přístupných míst. Vždyť všechno má být krásné a barevné, čeho se nám nedostává v každodenním životě. Hlasujte pro mě a bude vám štěstí a blaho.
Začal.
Páv se znovu podíval do zrcadla a... ó hrůzo! Tam se ukázal odraz Medvěda...
Večeřelo. Soumrak z hloubi lesa postupoval na mýtinu, kde probíhalo shromáždění. Zvířata byla trochu unavená z těchto debat. Už nevěděla, kterému z kandidátů věřit a kterému ne. A každý z vystupujících byl pevně přesvědčen, že právě on udělal důstojný dojem na elektorát.
Zmítána svými myšlenkami si žádná ze stran ani nevšimla, jak se z houští trní ukázal stín a někdo začal pomalu, těžkým, ale jistým krokem postupovat k mýtině. Prasknutí větve vyvedlo všechna zvířata ze stuporu, v tichu zazněl zvuk zlomené větve obzvlášť hlasitě. Když se ohlédla za hlukem, uviděla, jak se k nim blíží Hnědý Medvěd.
No co? Namluvili jste se?
Nespokojeně zavrčel.
Naobdivovali jste se v zrcadle? Ha-ha-ha! A vy, hloupá zvěř, jste to všechno poslouchali, přikyvovali, kývali. A...? Tak tady máte, všichni jste tu dostali svou minutu slávy a dost! Zrcadlo si beru, není třeba se tu dál zabývat nesmysly. Vždyť jste všichni viděli, kdo se v něm neustále odrážel? A to znamená, že síla a moc budou v mých tlapách definitivně a neodvolatelně! Zapamatujte si, jen já, Hnědý Medvěd, jsem nejjasnějším a nejhodnějším představitelem moci.
Němá scéna netrvala dlouho. Zvířata si uvědomila, že toto rozhodnutí nepodléhá diskusi, a klidně se rozešla do svých domovů. A neuklizená hromada odpadu dodnes leží na lesní mýtině a jen se zvětšuje.
