Byla to dávná doba, kdy lidé ještě nevěděli, co je den a noc. Na návsi bylo světlo, a pak najednou přišla kromobyčejná tma a světlo vystřídala. Nebylo ani slunce, ani měsíce, ani hvězd. Lidem se žilo těžko. Ve tmě se i zkušenému poutníkovi snadno stane neštěstí.
V té nelehké době žili sestra a bratr. Sestřičku jmenovali Mařenka-Noc a bratříčka Honzík-Den.
Žili spolu dva. Nebyl nablízku nikdo z příbuzných, kdo by jim mohl pomoct. Starší sestra sama dohlížela na bratříčka-neposedu.
Nedaleko nich se usadila stará-přestará babička. Děti se zpočátku zaradovaly, protože se s ní moc chtěly kamarádit. Ale vrčivá sousedka je hned upozornila, ať se od ní i od jejího domku drží raději dál. Lidi nemá ráda, a obzvlášť ne piskláky.
Jestli vás uvidím ve své zahrádce, tak vás tou kopřivou prohřeju, že si to budete pamatovat celý život! ― hodila jim babička za zády.
Děti netušily, že jejich nová sousedka se jmenuje Zlobka-Beda.
Sestřičko, můžu si jít zahrát s míčkem? ― zeptal se zklamaný Den.
Jen nedlouho, za chvíli bude oběd, ― odpověděla Noc, a dej si pozor, k sousednímu domu ani krok!
Dobrá! ― zavolal chlapec a utíkal pryč.
Čiperka si hrála tak zapáleně, že míček nešťastnou náhodou hodil do zahrady zlé babičky. Chlapec viděl, jak žena kamsi odešla. Rozhlédl se, aby ho sestra neviděla, a přelezl plot.
Míček ležel vedle keře s jahodami. Honzík nikdy neviděl tak velké jahody! Zdálo se, jako by ho lákaly a šeptaly: „Jez, drahoušku, ať ti chutná!“ U nich doma na zahrádce byly jahůdky malinké a nesladké, kdežto tady jich bylo jako moře, šťavnatých a voňavých!
Jahod je tu hodně, nikdo si toho nevšimne, když ochutnám, ― rozhodl se chlapec.
Honzík vzal míček a spěchal domů. Byl přesvědčený, že se o jeho malém prohřešku nikdo nedozví, jenže babička hned poznala, že se za její nepřítomnosti v zahradě objevili nezvaní hosti.
K dětem se nešla hádat, jen v sobě schovala zlost.
Nic, až sem přijdeš zas, tak si promluvíme! ― bručela si pod nosem.
Zlobka-Beda nebyla obyčejná zamračená babička, ale pravá čarodějnice, která ráda lidem přinášela neštěstí. A její jahody byly kouzelné: kdo je ochutná, ten přijde o klid, protože mu pak bude jahod chybět pořád a pořád!
Tak se to stalo i chlapci. Začal špatně spávat. Pořád se mu zdálo, jak jí jahody. Sestra nechápala, proč se bratříček najednou stal smutným a tichým, a on svou tajemnou pravdu mlčky skrýval.
Po třech dnech trápení si Honzík všiml, že babička odešla z domu, a hned zamířil k jejímu plotu. Rychle se přes něj přehoupl a běžel k záhonu. Ale ještě ani nestihl utrhnout jahodu, když se objevila paní domu.
Tak zdravím, nezvaný hostu! Přišel jsi ochutnat mé jahody, tak ochutnáš kopřivy! ― vykřikla zlostně čarodějnice a zamávala na něj náručí pálivé trávy. Ale v poslední chvíli zlé babičce chytila ruku chlapcova sestra.
Přiběhla právě včas: když uslyšela křik, hned poznala, kde je její bratr.
Nesmíte, slyšíte? ― řekla Noc rázně, ale klidně. ― Jestli si od vás něco vzal, zaplatíme to. Ale svého bratra bít nedovolím!
Nedovolíš? Vždyť víš, kdo jsem? ― babička se tak rozzuřila, že kopřivy vyhodila. ― Tak to ne! Sami jste si to zavinili!
Slova čarodějnice nebylo možné rozeznat. Zahřmělo a děti slyšely jen jedinou větu:
Už se nikdy neuvidíte!
Tak se na nebi objevila dívka Měsíc a tmavá denní doba se na její počest začala říkat Noc. Stýskalo se jí po bratříčkovi a často plakala, a její slzy se proměňovaly v jasné studené hvězdičky.
Sestra už nemohla bratra vidět, protože se stal Sluncem na nebi, a světlé denní době lidé začali říkat Den.
Nešťastným dětem chtěl pomoct stařičký a hodný kouzelník Soumrak-Svítání. Jenže jak? Čarodějnicino kouzlo přece nešlo zrušit.
Kouzelník našel východisko. Opustil svět lidí a usadil se na nebi. Od té doby tma už nepřichází náhle na místo světla, a mezi Dnem a Nocí se objevil soumrak: večer ten večerní, za svítání ten ranní.
Teď při západu slunce Den občas stihne sestřičku pozdravit a za svítání si děti někdy mohou i popovídat.
Ta setkání jsou sice krátká, ale udělala z bratra a sestry šťastnější děti. Teď vědí, že u toho druhého je všechno v pořádku. A není to přece to nejdůležitější pro lidi, kteří se navzájem milují?
Pověz mi, Noci, šeptem pohádku,
co skrýváš ve tmě tajně dál:
jak nasazuješ si svou masku
a v tichu bratra hledáš stál
Vás rozdělila zlá čarodějka,
a dřív jste byli spolu rádi!
Však vaše setkání za svítání
šepne: „Jeden druhému jste drazí!“
Obejmeš svého milého bratříčka,
jak krátké je to setkání, škoda!
A hle, už jeden kluk ti ukradne
pár oblaků, co dohromady táhnou.
Taková je pro blízké lidi dola.
Den i Noc se vždy ženou dál.
A při svítání jen na chvíli setkání.
Takové, milý příteli, to je dál.