Ve školce máme holčičku,
jmenuje se Verunka, naše Verunčička.
Ale říkáme jí kecálka
a lakomka, vždyť ani sušenku nedá.
Nikomu nic nikdy nedá
a pořád lže, to je beda.
A když budou narozeniny,
přísně kouká, jako by soudila viny.
A když všem rozdá bonbóny,
jsou to jen prázdné papírky, žádné bonbóny!
„Ale copak, kamarádi –
tak řeknou Tomáš, Zuzka a já –
S ní už si nechceme hrát,
nebudeme ji zvát domů,
nebudeme ji ani častovat
bonbónem, s lakomkou tou nebudeme!“
Verunka přijde zase do školky,
„Ahoj“ jí ráno nepoví Vašek,
bonbón jí nedá ani Marek,
Co se tu stalo? Nikdo neví.
Přijde k Zuzce, ta mlčí,
Káťa se na ni dívá s vyčítavým pohledem.
Verunka sedí celý den sama
a přemýšlí: „V čem je moje vina?“
A večer přiběhne k mamince,
s otázkou pak k tátovi:
„Co se vlastně ve školce stalo?
Bylo to legrační a vtipné,
když jsem rozdávala papírky,
i když jsem slíbila bonbóny.
Taková legrace, prostě paráda,
vždyť jsem chytrá holka, co vy na to!
A teď všichni chodí kolem.
Míša prochází okolo.
Já nevím, v čem je příčina,
vždyť jsem dobrá kamarádka, fakt jo!“
Táta se přísně zamračil,
máma se dívá jako bouřlivé moře:
„Nestydíš se, dcerko,
co jsi mi to právě řekla?
Říkáš, že jsou to kamarádi,
a ty jsi přece lakomka, moje!
S každým ses takhle pohádala
a co jsi, drahá, s tím získala?
Nikdo si s tebou hrát nechce…“
Dcera se rozbrečela, ze všech sil.
„Všechno jsem pochopila,“ říká.
Kamarádům už nevyčítá nic.
Sama je urazila, sama.
Za to může jen ona sama.
Ve školce máme jednu holčičku,
milou kamarádku Verunku,
která nikoho neoklame, nezradí,
vždycky vždycky bonbón dá.
„Napravila se, kamarádi!“ –
řeknou všichni Tomáš, Zuzka a já.
