V malém domečku bylo teplo.
Hanka pletla, Pepík si hrál.
Každý z trpaslíků byl trochu nevrlý,
Vážný a zaneprázdněný svým.
A za okénkem hřměla bouřka,
Jak kuchyňské hrnce bubnuje a cinká!
Kapky už klepou, chtějí si hrát.
Copak se dá zajíčkovi to vyčítat?
Celý koncert spustily spolu!
Kdo je venku, ať honem uteče!
Schovej se rychle pod střechu hned,
Ať jsi básník nebo potápěč.
Nebo ti do bot vteče voda,
Budeš mokrý jak list na stromě,
Co se lepí ke kmeni, aby se zahřál.
Pod střechu! Stihnout, stihnout to!
Malý zajíček by málem zahynul,
Ale domeček kouzelný náhle uviděl.
A v malém domečku bylo teplo,
Hanka pletla, Pepík si hrál.
Kdo to tak plaše zaklepal na dveře?
Možná déšť? Ale někdo přece mlčí.
Klepání se ale opakuje. Pochybnosti nejsou,
Kdo přišel? Host se ať ohlásí.
Hanka nechala klubko na křesle,
„Kdo?“ zavolala, nespěchala ke dveřím.
„Tetičko, pusťte mě! Jsem zajíček. Promok jsem,
Sotva jsem utekl vlkovi.“
Hanka neví, jak se zachovat:
„Milý, my trpaslíci rádi nekamarádíme.
A problémy tu nepotřebujeme…“
„Tetičko, na koho se mám obrátit, na koho?
Zabloudil jsem, je mi tak zima…
Snad můj strach ve snu zmizí,
Ale kde se vyspím? Všude je jen voda.
Asi se domů nikdy nevrátím…“
Tu k dveřím přiběhne Pepík:
„Jsme trpaslíci, to jistě. Babi, promiň,
Ale nejsme kámen. A kdo je v nouzi,
Tomu pomůžeme vždy a všude.“
Hanka vzdychla: „Vnoučku, máš pravdu.
Něco jsem úplně zapomněla na naši povahu.
Milý náš zajíčku, rychle vejdi,
Neostýchej se, vezmi si sušenku.“
Ano, trpaslíci bývají někdy hrubí.
Jsme nerudní a neštěstí nemáme rádi.
Ale nenecháme tě, pomůžeme hned.
Promiň, zajíčku, prosíme tě, promiň nám.
V malém domečku bylo teplo.
Hanka pletla, Pepík si hrál.
Vedle zajíček jezdil s náklaďákem.
Přátelství nepřeceňitelné, sladká chvilka.
