«Nestůj vedle mě tak blízko: Jsem tygřátko, ne jen kočka! A nejsem Bartoloměj chlupatý — Zvíře nebezpečné pruhované!
Tak co, že nemám drápy, I tak lovím myšky sami. Jeden pohled vzbuzuje hrůzu. Nerčím? Jsem prostě nachlazen!
Ale v rodině, vím přesně, Byli lvi a tygři pevně! A se mnou si nebudeš hrát! Ach, jak mě kousnuly blechy…».
S odrazem v zrcadle vede Kocourek rozhovor k obědu, Dělá hrozivé grimasy, Pokračuje v kouzlech.
Jen myška se smála, Sýr v rohu ještě jedla. Není jí strašná past, Je velmi chytrá lest!
«Podívejte se, podívejte! Tygr stojí, zachraňte mě! Osměšil mě obnošený kocourek, Roztrhu si svůj břicho!
Neumíš mňoukat, Měl bys se raději učit chrochtat! Nejsi tygr, ale prasátko, Jsi prasečí dítě!"
Tak se smála a smála, A posměšky, jako mouchy, Zzučely, zzučely A kocourka kousnuly.
Ale kocourek nebyl zbabělec, Udělal si z vousu anténu, Za zlostkynkou skočil hned, Jenom vazu převrátil!
Šálky létaly, závěsy… Jako by tu byli zloději, Vytvořili takový chaos, Celý dům byl naruby.
Myšku nelze chytit, A zdálo se, že je to snadné, A pro tygra je všechno možné. Ale ve skutečnosti — těžké!
Přispěchala máma-kočka, Trošku ho uklidnila: «Až trochu vyrostešs, malý, Chytíš si jakoukoli myšku!»
