Tento příběh se odehrál na ostrově jménem Zatmění. Na první pohled obyčejný ostrov, ale když si ho prohlédnete pozorněji, objeví se vám spousta podivuhodných věcí.
Tento kousek země obývaly tisíce zvířat s neobyčejnými schopnostmi a příroda se třpytila závratnými barvami! Na stromech místo listí vlál chmýří, tráva na loukách byla tak měkká a pružná, že se člověk odrazil a vyskočil do výšky dvou metrů. A voda, která řinula z hor, se rozlévala do krystalicky čistých řek a jezer.
Na břehu jedné takové řeky žili hrdinové tohoto příběhu – podvodní křečci, kteří dokázali dýchat pod vodou.
Jednoho z nich jmenovali Faran, byl synem náčelníka a velmi rád se chlubil ostatním svým bohatstvím, vždy nosil drahé korálky z perel a neváhal si dobírat méně zámožné obyvatele vesnice.
Nedaleko vesnice na stromech žil velký havran. Neměl ani hnízdo, ani kouzelné schopnosti. Proto všem záviděl a jeho závist byla černá a zlá.
V den, kdy se mladí křečci sešli na hlavním náměstí, aby si budoucí nevěsty mohly vybrat pár, seděl havran na střeše domu. A byl svědkem toho, jak se Faran chlubil a před všemi ponížil svého soukmenovce, křečka Mjaua.
Křečci vystupovali jeden po druhém. Každý předváděl svůj oděv a snažil se ukázat nejneobvyklejší dovednosti. Všechna vystoupení doprovázely hlasité komentáře syna náčelníka, který neustále opakoval, že by každé představení udělal lépe.
Mjaua před všemi začal nazývat chudákem v hadrech a pak řekl, že na slavnost vůbec neměl chodit. Mjauovi bylo velmi trapně. Urazil se a utekl se sklopenou hlavou.
Když večer Mjau smutně seděl u ohně poblíž své malé chatrče, neslyšně k němu přiletěl černý havran.
Pár minut mlčky hleděl do plamenů spolu s křečkem a pak začal mluvit tiše, aby to nikdo neslyšel:
Viděl jsem všechno. Nesmíš to nechat jen tak. Když se tomu chvastounovi neodplatíš, zůstaneš sám. Nevěsty nechodí k zbabělcům, musíš se pomstít!
Havranova slova jako jed pronikala do Mjauova vědomí. Už necítil stud, ten pocit zastínila zloba.
Havran udělal, co chtěl, a chytře se usmíval. Nejednal tak z vděku za spravedlnost. Trápila ho závist k synu náčelníka, který měl všechno. A havran neměl nic.
Mjau rychle vstal a začal přecházet tam a zpět u ohně.
Ale co mám dělat? zeptal se křeček a díval se na havrana.
Vypal mu dům a přijde o své bohatství, zasyčel havran s šílenstvím v černých malých očkách.
Křeček, aniž by myslel ani vteřinu, popadl hořící klacek a vydal se k Faranovu domu. Najednou před ním vyskočila jedna z nevěst, která byla na slavnosti. Jmenovala se Nyma a Mjauovi se velmi líbila.
Plaše hleděla na bojovného křečka s hořícím klackem v tlapce, který zkameněl překvapením. A za okamžik promluvila jemným sametovým hlasem:
Vybírám si tě za svého manžela, Mjau.
Křeček radostí poskočil a rozběhl se ji obejmout přímo s klackem v tlapce
Nepal mi účes! vykřikla se smíchem Nyma.
Mjau se vzpamatoval, klacek odhodil a objali se a zatočili v tanci.
Nikdo si nevšiml, jak havran zmizel v temnotě. Zůstal sám se svou závistí, která teď byla ještě větší.
V osamění toho večera nebyl sám jen havran, ale i syn náčelníka. Seděl v obrovském a prázdném domě, jehož stěny byly pověšeny jeho portréty, a nemohl pochopit, proč k němu nepřišla ani jedna nevěsta.
Po několika dnech, na svatbě Mjaua a Nymy, se náčelník, který obřad vedl, dozvěděl, jak havran nabádal Mjaua, aby vypálil Faranův dům.
Náčelník ihned vydal rozkaz strážným, aby přivedli havrana, a za hodinu stál závistivec před vůdcem se strachem v očích. Náčelník byl velmi moudrý. Havrana netrestal, namísto toho ho jmenoval vyslancem do sousedních kmenů a tím závist přirozeně zlikvidoval.
A všichni se na svatbě veselili. Po slavnosti se náčelník sklonil k uchu svého syna a tiše mu řekl:
Chlubení přitahuje závist a z takového spojení se rodí zloba. A v domě, kde žijí oni, není místo pro štěstí.
Syn vážně pohlédl na otce a přikývl.
