V jedné velmi laskavé rodině medvědů žilo medvěďátko jménem Motya. Motya byl velmi rozmazlený a nevychovaný medvěďák. Když ho starší poučovali, řekl uraženě:
Neučte mě žít!!! Já už všechno vím!
A dělal všechno přesně naopak.
Motya, prosím tě, nechávej při stole!
Prosila medvědice máma, červenajíc se za svého syna v hostech.
Velmi chutné!
Olizoval se a otíral si ruce o sebe Motya.
Motya, prosím tě, umyj si schody, pomoz mi!
Nemám čas, hraju si!
Medvěďák byl navíc velkým lakomcem:
Nedotýkej se, je to moje. Nikomu to nedám!
Jen to bylo slyšet všude kolem.
Rodičům bylo velmi trapně za svého syna, ale nemohli nic dělat. Museli poslat syna k dědečkovi na přeučování do vesnice.
Dědeček Boris Michajlovič byl v zaslouženém důchodu, vyznačoval se živostí, veselou povahou a velkou vynalézavostí:
Kdo se ke mně přišel navštívit? Vítej, drahý vnuče!
Potěšil se dědeček.
Neměl jsem na vybranou, rodiče mě poslali.
Mumlal si Motya pod nosem.
U nás na vesnici je hezky, vzduch je čerstvý. V lese jsou houby a bobule. V zahradě mi pomůžeš!
Nedbaje na Motyho nespokojený výraz, pokračoval dědeček.
Brzy ráno Borisu Michajlovičovi Motyho probudil, postříkav ho studenou vodou:
U nás na vesnici se dlouho nespí, můžeš si prospat své štěstí!
A kde je to štěstí?
Pojď, ukážu ti.
A dědeček vzal vnuka na ranní běh:
Za štěstím se musí běhat!
Ale Motya vůbec neuměl běhat, hned se zakopnul a spadl:
Á-á-á! Neumím a nebudu běhat, je to těžké!
Ano, první krok je vždy nejtěžší, ale musíš ho překonat. Jinak nikdy neuvidíš své štěstí.
A jaké je to štěstí?
Bývá různé: bývá štěstí jen pro tebe, to je když si rozmaruju, něco požaduješ, lakomíš, nic neděláš, nesleduješ své chování. A bývá štěstí pro všechny, to je když se dělíš s ostatními, pomáháš, dáváš příklad, a tobě je dobře a okolí je šťastné. A tělocvik pomáhá jít správnou cestou k hledání štěstí pro všechny.
Sapajíc, medvěďák se zvedl na nohy a vláčel se za dědečkem.
Výš nohy, ruce ohni v loktech, běž lehčeji, pružně!
Poučoval živý Boris Michajlovič.
Neučte mě žít! Já sám vím!
Odsekl medvěďák, zakopnul se a spadl.
A pak se Motymu zjevila vize: modrý zvoneček zvonil to nad pravým uchem, to nad levým a tenkým hlasem zpíval: "Neučte mě žít! Neučte mě žít, zvu tě do země "Rozmarulkino", kde nikdo nikoho nepoučuje, všichni dělají, co chtějí".
A zvoneček natáhl dlouhý pestík a podal ho Motymu: "Chyť se, letíme!" Medvěďák se ani nenadál, a už se ocitl v barevné zemi, kde všichni důležitě chodili se zvednutým špinavým nosem.
Zde můžeš dělat všechno, co chceš, není to štěstí!
A zvoneček zmizel v nádherné kytici polních květů.
Motymu se chtělo jíst. Na velkém růžovém květu se třpytila cedule "Sladkosti". Hned tam šel. V prostorné místnosti na růžových stolech ve tvaru růžového okvětí byly sladké pochoutky, to, co děti velmi milují.
Hosté s lakomostí pojídali sladkosti, mazali si je po tvářích, olizovali si prsty a smavě žvýkali. Vypadalo to tak ošklivě. "Snad i já tak vypadám, když jím?" - podivil se Motya. Medvěďákovi zmizela chuť k jídlu a vyšel ven.
Náhle se ozval hlasitý pláč. "S někým se stalo něco zlého" - pomyslel si Motya a šel na pláč. Ale byly to rozmarů malého ježka. Seděl na prašné zemi a mával tlapkami:
Dej mi telefon, chci si s ním hrát!
Podívej se, kolik je zde různých telefonů, vezmi si kterýkoli.
Jsou daleko, dej mi do ruky!
Ježek se neusmířil a znovu se rozplakal pronikavým křikem.
V zemi "Rozmarulkino" bylo hojství všeho, o čem by si mohl každý dítě přát, ale Motymu se nic nechtělo. Zabloudil do kina, vstoupil do sálu, který byl prázdný.
Začínal film "Podívej se na sebe zvenčí". Kouzelná obrazovka ukázala medvěďákovi jeho samého, jak se choval ošklivě doma. Motya se rozplákal….
Když se dědeček Boris Michajlovič přiblížil k vnukovi, Motya plakal, ležíc na cestě, tváří dolů:
Zvoneče, vezmi mě zpátky! Nepotřebuji štěstí jen pro sebe! Už nebudu trápít okolí!
Jaký zvoneček?
Zeptal se Boris Michajlovič. Motya se potěšil, když viděl dědečka:
Zdálo se mi to, děde, pojďme rychle najít cestu štěstí pro všechny!
