Už není známo, kde a kdy se to stalo, ale chodila kdysi po našem městě jedna legenda. Vyprávělo se, že po lesích se potuloval skutečný jelen. A nebyl to obyčejný jelen. Na rozdíl od svých příbuzných zanechával ten jelen všude za sebou zlatou stopu. Všichni lovci věřili, že je jelen prostě nacpaný ryzím zlatem.
Povídalo se, že byl mladíkem potrestaným za svou chamtivost. Prý ukradl čaroději to poslední, co měl, odnesl mu jeho zlaté žezlo. A za to byl potrestán nejtěžším břemenem: zlý kouzelník ho proměnil v jelena a jeho břicho úplně naplnil jeho oblíbenými zlatými mincemi.
Není známo, zda to byla pravda nebo lidová lež, ale fakt zůstával faktem: ať už rychlonohý jelen proběhl kdekoliv, všude zůstalo zlato. A proto bylo ctí každého lovce ho chytit a získat ten vzácný kov.
Stranou nezůstal ani Jan. Byl považován za nejlepšího lovce ve městečku: jakou zvěř mu ukážeš, tu zastřelí. Na jeho kontě byli hbití zajíčci i obratní ptáci. Ale přesto byl ten lovec spravedlivý. Jan se nikdy nedotýkal raněných zvířat. Lovil jen zvířata, která lidem překážela: kradla zelí z polí, ničila úrodu.
Ale nemohl odolat takovému pokušení — zastřelit skutečného zlatého jelena. Dlouho nepřemýšlel, hodil si pušku na rameno a šel do lesa. Jelínka nenašel hned, musel několik hodin bloudit houštinou. Ale nakonec vyšel na mýtinu, a tam hle — sedí jelínek.
Jan vznesl pušku k rameni, ale náhle se zastavil. Jelen k němu otočil hlavu, ale nepohnul se — jen ztuh a jako by plakal. A tak pronikavě, tak lidsky…
A tu lovec zpozoroval, že noha jelena je opravdu pokrytá zlatem. Opatrně položil pušku na sousední pařez, jako by říkal: podívej, nic ti neudělám, přistoupil ke zvířátku a pochopil, v čem je problém.
Noha zvířátka byla zraněná a odtud netekla krev — ryzí zlato. Zkusil se nohy dotknout a jelínek zaplakal ještě silněji. Lovec se poškrábal na hlavě, chvíli přemýšlel — a promluvil:
Neboj se, pomůžu ti, tak už to bude.
Utrhl na mýtině léčivou bylinu, odtrhl kousek od svého oděvu a obvázal zvířeti nohu.
Brzy se to zahojí. A teď běž. A už se mi neukazuj.
Dupl nohou.
Samozřejmě doma Janovi nikdo nevěřil. Ve městě říkali, že nedokázal zvířátko chytit. Chvíli se o tom povídalo — a zapomnělo se. Ale povídá se, že našel horu zlata přímo na svém prahu. Je to pravda? To už nikdo neřekne.
