Žila-byla obyčejná malá housenka. Měla ráda zelené listy, byly chutné a zdravé. Nejvíce na světě se jí líbilo cestovat po stromě.
Ale lezla velmi pomalu, a proto každá cesta trvala dlouho a housenka byla velmi unavená.
Odpočívajíc na lístku, dívala se do modrého nebe, kde létaly, poletovaly, bzučely, kroužily a bavily se včely, vážky, brouci a motýli.
"Kdyby jsem mohla létat," snila, "mohla bych velmi rychle navštívit všechny své přátele". Byla malá, ale velmi zdvořilá.
Když se setkala s lesními obyvateli, vždy je pozdravila, zajímala se o jejich věci, povídala si s nimi.
Byla velmi zvídavá a všichni její známí: včelky, brouci, motýli, jeleni, starý medvěd, zajíci a babička berušky, jen těžko nacházeli odpovědi na její otázky. Ale všichni měli housenku rádi.
Jednoho dne se housenka cítila podivně. "Jsem nemocná," si myslela. O tom se dozvěděla včelka, řekla to babičce berušce, ta zase všem v lese.
Přátelé se sešli u stromu, na jehož zeleném lístku ležela housenka.
Nějak se mi nechce, co se mnou?
Stěžovala si. Medvěd řekl, že by bylo dobré léčit se medem, včelka potvrdila, že med je velmi zdravý. Jeleni navrhovali, aby si lehla do stínu, protože na slunci by se mohla přehřát, a babička beruška jí udělala studený obklad.
V tu dobu si sedící motýl, velký krásný motýl, řekl:
Proměňuješ se.
Jak to, proč to, v co to?
V motýla.
V takového jako ty?
Velmi možná.
A ty ses také proměnila?
Samozřejmě.
A skutečně se housenka začala proměňovat. Nejdříve se proměnila v kuklu. Uvnitř kokonu jí bylo teplo. Ležela tam, proměňovala se a snila o nových cestách.
Představovala si, jak bude létat, dělat nové objevy, a všichni budou obdivovat její jasně zbarvená křídla.
Její přátelé čekali, kdy se tato proměna uskuteční. Všichni se sešli vedle stromu. A konečně se kokón praskl, z něj se stydlivě vyklubal motýl, rozpřáhl svá křídla a… hořce plakal.
A všichni kolem byli tím velmi zarmouceni a překvapeni. Nikdy předtím nikdo z nich neviděl nic podobného: náš motýl měl šedá, bezbarvá křídla.
To není správné!
Rozhorčil se starý medvěd.
To není spravedlivé!
Řekli jeleni.
Hrozně je nám líto!
Řekl brouk. Motýl, ten druhý, ten, který vyprávěl housenku o proměně, řekl:
To je nějaká chyba a my ji musíme napravit.
Samozřejmě. Daruju ti, motýle, trochu medové barvy.
Řekla včelka. A na křídlech našeho motýla se objevily jasné medové tečky.
A my ti darujeme zeleň trávy!
Řekli jeleni.
A já – nebeskou modř!
Řekla přiletěla vážka.
Já ti daruju měkkou barvu, aby ti nebylo zima!
Řekl medvěd.
A já ti daruju dobrou barvu!
To byla babička beruška.
A já – veselou, aby jsi létala a nikdy nebyla smutná.
Motýl poletoval od jednoho k druhému a na jeho křídlech se objevovaly stále nové a nové barvy. Když darovali své barvy motýlovi, "pomazali" si i navzájem.
Nad loučkou, kde se sešli přátelé motýla, se objevila duha. Překvapila se, když viděla toto neobyčejné barevné zázračné zjevení.
Líbilo se jí to tak moc, že se jako velký ubrus spustila na loučku. A veselí pokračovalo. A loučka se točila jako kolotoč.
A byl to krásný den, nádherný den, den přátelství, veselí, laskavosti a splnění nadějí.
