V hustém, hustém lese, na okraji jasné loučky rozprostírající se kolem malého jezírka, se ozývaly veselé, rozverné výkřiky tří nerozlučných přátel.
Hrošíka, kterého všichni nazývali Krátkonožka-Bum kvůli jeho tlustému vzhledu a krátkým nožičkám.
Žábu Rybáňu, protože se cítila v jezírku jako ryba ve vodě.
A kachňáka Kváka, protože vždy hlasitě kvákl, když byl velmi veselý.
Přátelé se rádi scházeli na břehu loučky, protože v jasné, slunečné dny bylo tady velmi útulně. Sluníčko ohřívalo písek a vodu. Krátkonožka-Bum, zahrabán ve vlhkém teplém písku, se vyhřívala v paprscích něžného slunce.
Skrz napůl zavřená víčka pozoroval, jak Rybáňa ukazuje Kvákovi další skok. Skákajíc z větvičky do vody, žábeňátko dělalo takové kousky, že Kvák nemohl přestat neustále se smát.
Všem třem přátelům bylo neuvěřitelně dobře, takže si užívali života.
Jednoho dne během jedné z dalších her, kterou vymyslelo neposedné žábeňátko, bylo potřeba dostat se na druhý břeh jezírka. Žábeňátko, vysoko vyskočivši, zmizelo ve vodě. Bylo vidět, jak rychle, přebírajíc nožičkami, spěchalo k druhému břehu.
Kvák jen kvákl překvapením, ale klidně se spustil na hladinu vody a několika mocnými tahy nožiček předstihl Rybáňu a chytře pozoroval, jak se ten teprve vynořuje na břeh, hlasitě dýchaje.
Ty jsi něco!
Jen to stihlo vykřiknou žábeňátko.
Já jsem nejlepší plavec na tomto jezírku!
Pyšně odpověděl kachňák.
Oba přátelé s účastí pozorovali, jak se k břehu, chrčeje a zvedaje mraky stříkanek, dostává Krátkonožka-Bum.
Přátelé se zamysleli, kdo z nich je nejlepší ve vodních sportech. Že je Kvák nejrychlejší plavec, to je jasné, ale je to dost?
A tu chytrý žábeňátko navrhl:
Tak, musíme naši soutěž rozmanitostí! Pojďme zjistit, kdo z nás nejlépe potápí!
Jako první se potopil Krátkonožka-Bum. Jeho velké tělo zmizelo pod vodou, ale po chvíli se hlava s velkými nosními otvory a očima vynořila z vody.
To je vše, už to nezvládnu.
Druhý se pod vodu potopil Kvák. Uplynulo více času a najednou se téměř uprostřed jezírka objevila jeho roztomilá hlavička. V zobáku měl Kvák větvičku řas.
Teď je na mně!
Kvákl Rybáňa na celé jezírko a jako vlaštovka se potopil. Čas plynul. Hladina jezírka se už dávno uklidnila, ale žádné stopy po Rybáňovi nebyly vidět.
Přátelé se znepokojili, začali běhat po břehu jezírka a volat žábeňátko. V odpověď se ozýval jen šelest rákosí. Znepokojení vzrostlo. Kvák a Krátkonožka-Bum se vážně vyděsili.
A tu viděli, jak se z vody s úsměvem na celé žabí tváři vynořuje jejich přítel!
Hurá!!!! Vyhrál jsem!
Rozneslo se po celém jezírku! Ano — Rybáňa se ukázal na výši.
Sotva si přátelé oddechli, když žábeňátko navrhl další zkoušku. Bylo potřeba zjistit, kdo nejhlasitěji skočí do vody.
Jako první se přihlásil Kvák. Rozběhnutý a hlasitě mávajíc křídly, kachňák spadl do vody.
To je něco!
Řekl Rybáňa a hned nato, rozprostřený, se s hlasitým plesnutím svalil do vody.
Kvák ocenil jeho snahu. Přátelé začali diskutovat, kdo měl více stříkanek.
Ale pak je prostě smyla vlna do rákosí: na loučce se ozval rachot takové síly, že vzlétla všechna ptáka v okolí.
No, malí, učte se!
Zlomyslně odpověděl Krátkonožka-Bum dvěma mokrým přátelům, kteří překvapeně vykukovali z rákosí!
Všichni tři přátelé byli velmi spokojeni sami se sebou, protože každý z nich vyhrál v jedné kategorii a stal se nejlepším.
Rozhodli se trochu odpočinout od her a Rybáňa, Krátkonožka-Bum a Kvák si mysleli, že by si udělali procházku. Z jezírka vytékala malá řeka, a právě podél ní se přátelé vydali, veselě diskutujíc o nedávných dobrodružstvích.
A najednou ostrozraký Kvák zaznamenal, že na nějaké kořisti po řece pluje velmi malé zajíčátko. Bylo tak slabé, že se, držíc se malé větve, sotva drželo. Řeka se dále zatáčela, takže se větev určitě převrátila a zajíčátko by určitě utopilo.
Bez dlouhého přemýšlení Kvák mávl křídly, skočil do vody a rychle se spustil přímo k neštastnému zajíčátku. Dříve, než si přátelé stihli všimnout, bylo zajíčátko už na břehu.
Všichni tři se začali ptát, co se stalo.
Promočené a vystrašené zajíčátko vypravělo svůj příběh.
Procházel jsem se kolem řeky, zaujala mě větvička, která plula po proudu, a nevšiml jsem si a uklouzl. Když jsem padal do vody, stihla jsem se chytit větve, která kolem mě plula.
Vypravoval zajíček, vzlyká.
Děkuji! Jak je skvělé, že ty Kvák tak rychle plavou.
Řekl zajíček.
Jsme velmi rádi, že ses zachránil. Ale vždy buď opatrný u vody.
Odpověděl za všechny Kvák.
Přátelé, mávajíc kdo tlapou, kdo křídlem, doprovodili zajíčka, který zmizl v křoví, a spokojení pokračovali v procházce.
Ale sotva obešli zatáčku řeky, viděli ještě překvapivější obrázek.
Obrovská drzá vrána se točila kolem velkého lopuchu, který byl zatlačen mezi dvěma velkými kameny. A v něm, ze všech sil se drží drápky na okraji lopuchu, počítalo své poslední minuty malé ježčátko.
Vrána, mávajíc obrovskými křídly, se spouštěla stále níž a níž. Za chvíli by černá bestie chytila ježčátko.
Nic z toho!
Ozval se výkřik Krátkonožky-Buma. Rozběhl se a prostě jako bomba skočil do řeky. Dál se stalo něco neuvěřitelného.
Mrak stříkanek, který se zvedl do vzduchu, prostě smyl vranu z očí. Všichni jen stihli zaznamenat, jak se celá mokrá ženská hnala pryč, ani se nekoukajíc zpět.
A co ježčátko? Bylo jako na vodní kočáře vlnou odnešeno na bezpečnou vzdálenost, kde ho setkali přátelé. Ještě jedna duše byla zachráněna! To je Krátkonožka-Bum!
Dobrodružství pokračovala!
Přátelé, diskutujíc o piruetě hrošíka, šli k cíli své cesty: velkému stromu, který kdysi spadl do vody a na tomto místě se vytvořila velká a hluboká tůň.
Ale když přišli ke stromu, viděli malou veverku. Hlasitě plakala, držíc se svého balíčku.
Co se stalo?
Začali se přátelé ptát jeden přes druhého.
Ztratila jsem klíček. Můj klíček od své skříňky, kterou mám v dutině stromu.
Skrz slzy hlasitě plakala veverka.
Ve skříňce mám uložené nejchutnější oříšky. Co mám dělat? Všechno je ztraceno!
Jak jsi ho upustila?
Hrála jsem si kolem stromu a viděla jsem šišku u samé vody. Chtěla jsem ji dosáhnout, ale balíček se otevřel a klíček spadl přímo do vody. Já jsem se sotva udržela. Teď jsem bez klíčku a bez svých oblíbených oříšků.
Veverka plakala stále hlasitěji.
Klid. Kam spadl klíček?
Zeptala se Rybáňa.
Veverka, zalitá slzami, ukázala místo kolem stromu. Tmavá voda naznačovala, že je tůň velmi hluboká.
Žábeňátko vysoko vyskočilo a vstoupilo do vody svisle. Všichni se dívali, a veverka dokonce vykřikla.
Jen větve stromu, šelestící ve větru, naznačovaly, že tady někdo je. Všichni se zmrazili a upřeli pohled na místo, kam skočila žába. Kruhy se pomalu rozšířily a hladina vody se opět stala zrcadlově hladkou.
Kde je váš přítel?
Opatrně se zeptala veverka!
Tady je, všechno bude v pořádku.
Uklidňoval veverku Krátkonožka-Bum.
Všichni si vyměnili pohledy a opět začali vrtat pohledem do vody kolem stromu.
Uplynulo ještě hodně času, když se najednou nad vodou objevila žabí tlapka a v tlapce klíček!
Za rukou se objevila spokojená žabí tvářička s úsměvem na celou šíři!
Hurá!!!
Všichni spolu vykřikli: a Krátkonožka-Bum a Kvák a veverka.
Přátelé se vrhli do náruče Rybáňy, ale všechny předstihl veverka, která svého zachránce téměř zadusila.
Přišel čas na rozloučení. Veverka šla zkontrolovat svou skříňku s chutným oříšky a spokojení přátelé se vydali domů.
Jejich radost neměla hranic, protože každý z nich se ukázal být nejlepší. Jejich schopnosti velmi pomohly zvířátkům, která se dostala do potíží. A to je to nejlepší — když jsi někomu potřebný a tvá pomoc přijde právě včas.
