Kuřátko Kuřátko — žlutý měkký klubíčko. Žije se svou maminkou Slepicí a tatínkem Kohoutem na farmě. Kuřátko má mnoho malých bratříčků a sestřiček. Žít na farmě je velmi zábavné! Kamkoliv půjdeš — všude tě čeká něco zajímavého. V sousedním hangáru žijí kudrnaté ovečky, Kuřátko se velmi rád tam tajně vkrádá a taháje je za kadeře. Ovečky si stěžují a blejí:
Beeee-bee, kdo mě za vlnu taháje?
Beeee-bee, a mě taky!
Nikoho nevidím, beeee-be.
Jednou se Kuřátko přece jen chytilo, příliš hlasitě se smálo a nestihlo se schovat. Ovečky ho tehdy vyhonily a stěžovaly si mámě slepici. A řekla tehdy Slepice:
Kokodák, velmi jsem zklamaná, Kuřátko, že trápíš ovečky, kokodák, proč jsi u mě tak neposlušné!
Prostě jsem se bavilo, pi-pi-pi. Ale už k nim nepůjdu, čestně-čestně! — odpovědělo kuřátko své mámě.
V maštali na farmě žijí velké krásné koně. Kuřátko vždycky snil o tom, že by se jednou projelo na jednom z nich, ale maminka slepice, jak obvykle, to nedovolila. Kuřátku se zdálo, že maminka mu záměrně zakazuje všechno nejzajímavější, proto často neposlouchalo mamčiny zákazy a dělalo všechno naopak.
Když se jednou Kuřátko vkradlo do maštale, s nadšením sledovalo, jak silní a majestátní koně krásně galop běhají v kruhu. Kuřátko se nejvíce líbil bílý kůň s masivními nohami. Malému kuřátku se stalo strašně, protože se zdálo být úplně maličké vedle obřích a rychlých koní. Kdyby se ocitlo na aréně, nebylo by se mu vyhnout neštěstí.
Třásl se od myšlenek, které mu přicházely do hlavy. Ale zároveň si představovalo sebe na bílém hřebci a snilo o tom, jak by to bylo. A tak se mu chtělo projet, že překonalo strach, a v okamžiku, kdy bílý kůň procházel kolem něj, kuřátko vysoko vyskočilo a zachytilo se ocasem koně.
A co se tu stalo! Kůň ze překvapení přešel do galopa, Kuřátko se snažilo, aby nespadlo, když se ocas kýval nahoru a dolů vysokou rychlostí. Snažilo se lézt po ocasu nahoru, aby usedlo na koně, ale ten jen zrychloval a ubohé malé kuřátko sjíždělo stále níže a níže.
Brzy se rozrušily i ostatní koně, překvapené tím, že se náhle začaly závody. Bílý kůň se prohýbal a snažil se setřást neočekávaného spolucestujícího. A Kuřátko mu křičelo v naději, že uslyší jeho tenký kuřecí hlásek:
Počkejte, zpomalte, pi-pi-pi! Já teď spadnu, pi-pi-pi!
Ale kůň se nezastavil, a pak se všechno stalo tak rychle, že si Kuřátko ani neuvědomilo, co se vlastně stalo. Kůň se vzepjal a kopnul s neuvěřitelnou silou. Malé kuřátko letělo přímo tam, kde se koně prohánějí vysokou rychlostí. Před jeho očima se mihaly těžké kopyta a snažilo se jim vyhnout.
Všechno se pletlo, Kuřátko se stalo tak vyděšeným a smutným, že neposlouchlo maminku a ocitlo se v takové situaci, že mu tekly slzy z očí. A najednou uslyšelo zvuk zeshora:
Tady je! Ihó-hó! To on se na mě přichytil! — to byl ten samý silný bílý hřebec, který se obracel na hnědého koně, který prolétl kolem.
Ale to je přece kuřátko! Ihó-hó! Zajímavé, jak se sem dostalo! — odpověděl mu hnědý kůň, když znovu proběhl celý kruh.
Já jsem Kuřátko! — ozval se tenký hlásek, slova bylo těžké rozumět, protože Kuřátko pořád plakalo.
Všichni stůjte! — rozkazoval hřebec, a koně začali zpomalovat. Postupně obklopovaly Kuřátko a pozorně si ho prohlížely, — Proč jsi mě vyděsilo, malé kuřátko?
Prostě jsem si chtělo projet, pi-pi-pi... — se stydí řeklo Kuřátko.
Ozval se hlasitý kůňský řehot. Všichni se mu smáli. A žluté kuřátko se trochu zčervenalo studem
A jak se ti jezdilo? Ihó-hó? — řekl kůň se šedými skvrnami na hřbetě.
Znovu se ozval řehot. Kuřátko si všimlo, jak se k němu přibližuje bílý kůň. Jeho krásná dlouhá hlava se sklonil tak nízko, že si Kuřátko mohlo prohlédnout velké koňské oči. A pak uslyšelo tichý hlas:
Nedbej na ně, ihó-hó. Oni se vždycky smějí všemu.
Byl jsem tak hloupý, že jsem se rozhodl neposlouchat maminku, mohl jsem zemřít! Pi-pi-pi! Tak mě to mrzí! Pi-pi-pi! — slzičky znovu tekly po jeho tváři.
Ihó-hó... Hloupé kuřátko Kuřátko. Mohl jsi si mě prostě požádat, abych tě projel, bez toho, aby ses choval takto na hipodromu, — poučně řekl kůň.
Myslel jsem si, že nebudete chtít, — s lítostí odpovědělo Kuřátko.
Proto jsem se rozhodl projet si na tvém ocasu. To byl velmi hloupý čin. Ale už jsi si dost vyděsil. Vylez na mě, vezmu tě domů.
Prosím vás, odpusťte mi, už to nikdy nebudu dělat, — upřímně se omlouvalo malé kuřátko.
Samozřejmě, bílý kůň, kterého, jak se později ukázalo, jmenoval Jiří, odpustil mladému kuřátku. Vezl ho domů, čímž splnil vysněný sen žlutého klubíčka. Maminka slepice ještě dlouho naříkala a vyčítala svému synkovi, ale Jiří ji přesvědčil, že se všechno obešlo a Kuřátko už pochopilo svou vinu.
Kuřátko slíbilo, že bude lépe poslouchat maminku. Protože ona nikdy neříká něco jen tak, ze zlomyslnosti, maminka se vždycky stará o to, aby měly děti lépe. A ačkoliv ne hned, ale Kuřátko to pochopilo.
