V malém městečku plném obchůdků s potravinami, stánků s ovocem a zmrzlinových budek stál osamělý butik, kde se prodávala všelijaká obuv. Prodavač butiku měl svou práci rád. Každé ráno s potěšením otevřel dveře starým, ohmataným klíčem, nadechl se vůně čerstvě přivezeného zboží, rovnal ho na police a do krabic ukládal tu obuv, kterou se za celý rok prodat nepodařilo.
Mezi takovou obuví, kterou už mnoho let nikdo nekupoval, žil osamělý valenek. Ať se prodavač sebevíc snažil odhodlat, že ho vyhodí, nikdy se mu to nepodařilo.
Valenek byl stařičký, místy ohmataný a navíc jen jeden. Prodavač si nepamatoval, kam se podělo druhé. Ale na tom valenku bylo cosi domácího, vřelého a útulného, a ruka se mu nezvedla odnést ho na smetiště.
Valenkovi bylo smutno a osaměle. Nedovedl si představit, jaké to je být obut na něčí nohu a hřát ji v mrazivých zimních dnech. Valenek stál na poličce nejdál ze všech, za hromadou jiné krásné a pohodlné obuvi. Za všechny ty roky si ho nikdo ani nezkusil.
V noci, když laskavý prodavač natáhl bundu a dopil silný voňavý čaj a zavřel butik, trpěl valenek nejvíc. Elegantní páry stojící ve výloze se mu začaly posmívat.
Jaký jsi starý, zaprášený a nevzhledný, říkaly pohodlné sandály, které se na polici dostaly teprve dnes.
To ano, osamělý a nikomu nepotřebný, souhlasily boty s přezkou, která se na slunci třpytila jako květ.
Nechápeme, proč tě majitel tady drží! Brzy tě sežere moly a my všichni můžeme ještě dostat smrt, rozčilovaly se tenisky s výrazně žlutými tkaničkami.
Valenek jim nemohl nic odpovědět. Sám nechápal, proč ho majitel butiku na poličce schovává. Mlčky pozoroval okno, za nímž slabě svítil měsíc, a snil o tom, že jednou bude pro někoho potřebný.
Týdny ubíhaly, noc střídal den. Teplé letní dny skončily a nastal podzim. Přivezli novou obuv, která si hledala místo mezi málo policemi butiku. Zákazníků přibývalo. Lidé chodili celé rodiny, vybírali obuv na podzim a zimu a letní modely kupovali ve výprodeji.
Pár tenisek s výrazně žlutými tkaničkami koupil chlapec ve stejně žluté bundě. Hned po něm si mladá maminka koupila pohodlné sandály pro svého malého syna, který letos poprvé půjde do školky.
Za pár týdnů přišel přísně vyhlížející tatínek s hustým plnovousem a koupil své dceři právě ty boty s přezkou ve tvaru květu, která se na slunci třpytila.
Jen náš valenek, osaměle stojící na vzdálené poličce, smutně sledoval, jak rychle a obratně mizí obuv z výloh. Za celou tu dobu se na něj nikdo ani jednou nepodíval.
Jednoho pozdního, zimního a mrazivého večera natahoval prodavač přes modrý svetr, který mu letos na Silvestra daroval manželka, starý kožich a hledal klíč, aby zavřel dveře. Tu se pod vytím sněhové vichřice ozvalo zaklepání na okno. O vteřinu později vešel do dveří starý dědeček v zasněženém kabátě s hustým kožíškem. Nos měl červený jako rajče. Tře si dlaně, aby se zahřál, a obrátil se k prodavači:
Dobrý den, synku. No to je dneska mráz, až člověku slzí oči. Počasí si pěkně vyšlo. Potřeboval bych si u tebe koupit obuv, a hned. Mám velkou starost.
Laskavý prodavač, který už se chystal domů, dědečkovi odmítnout nechtěl:
Samozřejmě vám pomůžu. Mám tu všechno. Na chuť a barvu, jak se říká. Co se stalo, pane?
Dědeček se usmíval celými svými bezzubými ústy, prohlížel si pantofle a začal vyprávět:
Ale můj pes, pouliční Alík. Nevěříte, synku, ten mi prokousal levý valenek. Jestli měl hlad, nebo si takhle hraje, to nevím. Ale díra tam je teď pořádná. Na tohle se podívejte, jak velká jako moje pěst. A přitom ty valenky byly pohodlné, teplé. V nich se nebojím chodit po závějích a shazovat sníh ze střechy. Potřeboval bych nové, aby hřály moje staré nohy.
Prodavač mu hned začal nabízet různé valenky. Dlouhé i kratší, z plsti i z ovčí vlny. Stařík všechno dlouho prohlížel, zkoušel, v rukou obracel, některé dokonce očichával. Nakonec si vybral dlouhé valenky až ke kolenům z velbloudí vlny. Prodavač řekl cenu. Valenky byly opravdu hezké, ale dědečkovi se to nevešlo do peněz. Bylo to příliš drahé.
Zklamaný dědeček se rozhodl laskavého prodavače nezdržovat a jít rychle domů, zítra zkusí najít levnější valenky. Při nasazování čepice se vydal ke dveřím. Tu prodavateli butiku najednou svitlo. Vzpomněl si na ten jediný valenek, který už několik let zapadal prachem na jeho polici.
Počkejte! Vím, jak vám můžu pomoct!
Stařík se zastavil. V jeho očích se rozsvítila naděje, smíšená s údivem nad prudkým výkřikem laskavého prodavače. Dědeček se otočil, ale prodavač už za pultem nebyl. Dobrý hospodář stál na dřevěné židli, s chvějícími se koleny prohledával police a foukal z nich prach.
Snažil se dosáhnout do vzdáleného kouta na ten osamělý valenek. Když ho chytil za špičku a obratně seskočil ze židle, vzal suchý hadr, valenek otřel, několikrát ho otočil v rukou, aby se ujistil, že je v pořádku, a podal ho dědečkovi.
Berte! Léta mi tu ležel na poličce. Kam se podělo druhé, to nevím, ale vyhodit jsem ho nedokázal. Myslel jsem, že se bude hodit, a teď se naskytla příležitost.
Stařík si valenek pozorně prohlédl. Ve tváři mu zazářila radost. Byl to stejný valenek, jaký mu pes Alík prokousal. Dědeček třesoucí se vrásčitou rukou podal prodavači pár korun, ale ten zavrtěl hlavou:
Ne, promiňte. Peníze za něj od vás nevezmu.
Dědeček ale trval na svém. Ten valenek, ačkoli nestál ani korunu, mu od první vteřiny pevně přirostl k srdci.
Valenek poprvé po mnoha letech osamění skončil v teplých, laskavých rukou. Duše našeho valenku jásala. Stal se potřebným a milovaným. V tom je pravé štěstí, být pro někoho potřebný.
