Milé holčičky a chlapci! Možná vás trochu překvapilo, co je to za Sladký les? Je to tak, že v tomto lese vedle obyčejných stromů rostou cukrové břízky s marmeládovými listy, květiny, kde místo pylu je sladký džem, buchtové stromy, všech se ani nedá vyjmenovat. A obyvatelé tohoto lesa jsou také neobyčejní: umějí mluvit, vymýšlet a samozřejmě kamarádit. Ale pojďme se s nimi seznámit blíž. Tak vítejte ve Sladkém lese!
Sestřenky zajíčkové byly známé svou veselou povahou na celý les. Těm holčičkám stačilo jen plést věnečky z květin a lakomit se marmeládovými listy. Dokonce i ve školní lavici vymýšlely spoustu krásných příběhů a se zvonivým smíchem je vyprávěly kamarádům.
Jednou o přestávce, když si hrály v kruhu kamarádů, si jedna ze sestřenek všimla, že Ježeček stojí sám a jen občas se na ně zadívá a povzdechne si.
Ježeček se do Sladkého lesa nedávno přistěhoval a děti o něm moc nevěděly. Dobře se učil a vždycky chodil s knížkou. Kamarádi usoudili, že je hrozný chytrouš, a mezi sebou mu říkali povyšovač.
Podívejte se, podívejte, jak se na nás ten povyšovač šklebí! Nafoukaný, myslí si, že je chytřejší než my!
Vůbec není povyšovač, ― poznamenala veverka, ― je to ostnatý brblal!
Ano, ano, ano, ― sborově přitakali ostatní, ― to jméno se mu hodí mnohem víc!
Dny ubíhaly a malí tvorečkové se od „ostnatého brblala“ dál drželi stranou. On k nim ani nepřišel, jen se na ně dlouho díval.
Jednou se Zajíčka vracela ze školy. Její sestřenka onemocněla a maminka ji léčila doma. Zajíčka si pod růžovým nosíkem broukala veselou písničku, když tu najednou uslyšela tiché vzlykání. Ohlédla se a uviděla ježčí mládě.
Ostnatý brblal… Ach, to jsi ty, Ježečku, co se stalo?
Ježeček se na ni podíval očima plnýma slz.
Proč se mnou nechcete kamarádit?
My? ― Zajíčka zmateně zamrkala. ― Ale vždyť ty sám jsi k nám nikdy nepřišel!
Stydím se, ― řekl Ježeček, zakryl si tlapkami čumáček a rychle odkráčel pryč.
Zajíčka se zamyslela. Neběžela za ježkem, ale když přišla domů, zeptala se maminky:
Opravdu se může stát, že někdo chce s ostatními mluvit, ale první krok udělat nedokáže, protože se stydí?
Samozřejmě, ― zasmála se maminka, ― vy jste u mě holky jako veselé rozpustilé sluníčka: samy přijdete a rozhovor začnete. Ale jsou i tací, kterým je ten první krok velmi těžký! Proč se ptáš?
Zajíčka mamince vyprávěla o „ostnatém brblalovi“ i o nedávném setkání s plačícím ježkem. Maminka jen zavrtěla hlavou:
Ach, to jsem nečekala, že mi holčičky rozdávají urážlivé přezdívky napravo nalevo!
Promiň, mami, ― Zajíčce bylo stydno.
Neprosíš mě, ale Ježečka. Na vás se díval ne proto, že je brblal nebo chytrouš. Nevěděl, jak má rozhovor začít, je to moc stydlivý kluk!
Následující den Ježeček do školy nepřišel. Učitelka řekla, že je nemocný. Zajíčka už ale věděla, co budou dělat po vyučování. Kamarádům vyprávěla o rozhovoru s maminkou a všem dětem bylo moc líto, že ježka nazývaly ostnatým brblalem.
Ježeček ležel v posteli a myslel si: „Už nikdy nepůjdu do školy, nikdy!“
Do pokoje vešla maminka:
Synku, přišli za tebou!
Kdo za mnou asi může přijít, mami, ― smutně si povzdechl ježek.
My! ― ozvaly se zvonivé hlasy a ježek s překvapením uviděl své spolužáky.
Dopředu vystoupila Zajíčka:
Přišli jsme se za tebou podívat, nezlob se na nás a uzdrav se! Čekáme na tebe, vždyť ještě musíme spoustu her dohrát! A tohle je pro tebe!
Děti začaly na stůl pokládat sladké dárky pro ježka: marmeládové listy, bobulky, houbičky a spoustu dalších dobrot.
Děkuju, ― rozzářil se ježek.
Ano, milé děti, tak to bývá. Všichni jsme jiní: někdo je velmi odvážný, zatímco jiný, jako ježek, se bojí udělat první krok. Může se nám zdát, že se na nás zlobí, ale ve skutečnosti se jen stydí.
