Zajíček Tobi miluje procházky zasněženým lesem. Když v zimě padne první sníh, hned si oblékne své nejoblíbenější botičky a bílou bundičku, aby se co nejdříve vydal na procházku. Tobi nikdy nesiděl doma celé dny, ale jeho lesní přátelé: ježek Šimon a veverka Marta na procházky neměli rádi.
Šimon se mohl dny koukat na kreslené filmy a vůbec nevyjít z domu, a Marta si mohla hrát s hračkami doma a ani by si nevšimla, jak uplyne den. Přátele bylo těžké přemluvit na procházku i v létě, a v zimě, když mráz kouše do tváří, už vůbec!
Tobi byl vždy velmi smutný, že jeho lesní kamarádi si nechávají ujít nejveselejší zimní hry a sedí doma. Často jim říkal:
Kluci, nemáte ani ponětí, jak je v zimě venku skvělé!
V zimě je venku zima, ne skvělé, — mrzutě odpověděl ježek Šimon.
A proč si hrát venku, když si můžeme hrát doma? Tam je více hraček a je to teplejší, — přidala se veverka Marta.
Zajíček se znovu a znovu rozčiloval, ale pak si vymyslel plán, jak přátele z domu vylákat a ukázat jim všechny krásy zimy. Navrhl zvířátkům sázku:
Pojďme si zahrát na sněhové koule. Pokud někdo zmrzne nebo se mu nebude líbit, už vás na procházky zvát nebudu. Budete doma koukat na filmy, ale pokud se vám to bude líbit, budeme chodit ven každý den.
Vždycky si něco vymyslíš, Tobi! Souhlasím, protože jsem si jistý, že určitě zmrznu! — řekl Šimon.
Já také souhlasím, protože venku nemůže být zábavnější než doma, — dodala Marta.
Jen mi slibte, že se budete teplejší, a nezapomeňte na dobrou náladu, jinak to nebude fungovat, — řekl Tobi a pozorně se podíval na přátele.
Slibujeme, — souhlasila zvířátka.
Rozhodli se hrát na sněhové koule následující den po hádce. Zajíček osobně zkontroloval, že si přátelé oblékli teplé rukavice a nezapomněli na čepice. Venku svítilo slunce a sníh byl měkký a pudrový, přesně na veselou zimní hru!
Zvířátka se sešla na velké lesní louce a zajíček Tobi řekl:
Pravidla jsou jednoduchá: každý hraje sám za sebe, kdo zůstane na konci hry nejsuchší, ten vyhrál.
Ježek Šimon a veverka Marta se nespěchaly začít. Šimon začal trochu mrznout a Marta se nudila. Najednou kolem Martiné čepice prolétla sněhová koule. Až vykřikla překvapením. A tak se jí chtělo zajíčka dohonit a trefit ho sněhovou koulí, že se jí nuda rychle prošla a běžela k Tobimu s křikem: "Útok!"
Ježek mrznul čím dál víc a už se chtěl vrátit domů, když na něj dokonale kulatá sněhová koule přistála přímo na jeho trny. Marta zasáhla přesně do cíle. Pak se zajíček Tobi přiběhl přímo k ježkovi a řekl:
Ježku, nespěj — zmrzneš! Pojďme se spojit a Martu dohonit!
Pojď, — prskl ježek a také se připojil ke hře.
Dlouho zvířátka běhala po zasněžené louce, někdy každé samo za sebe, někdy se spojila do dvojic. Když všichni zadýchali a hra se blížila ke konci, nemohli určit vítěze, protože se tři přátelé v radosti vrhli do sněhu a teď byli všichni stejně mokrí!
Uh, to byla zábava! — řekl ježek, vylézaje ze sněhového závěje.
Nic, zítra si to vezmu zpátky, — odpověděla mu veverka.
Kluci, jsem tak rád, že se vám líbilo hrát na sněhové koule, pojďme zítra postavit sněhový hrad a hrát si v něm! — nadšeně pokračoval zajíček Tobi.
Pojď! — jednotně vykřikli Šimon a Marta.
A teď je čas se osušit, — navrhl zajíček a zvířátka šla domů.
Celou zbytek zimy si zvířátka hrála spolu. Tobi byl šťastný, že si jeho přátelé také oblíbili zimu. A tu první hru na sněhové koule si Šimon a Marta pamatovali dlouho, protože byla mnohem zajímavější než kreslené filmy a hračky, a hlavně, že nikdo nezmrzl!
