V jednom nádherném lese žil jeden obyvatel — starý a moudrý dub. Byl tak obrovský, že bylo ho vidět i v sousedních vesnicích a okolních hájích. Jeho větve byly tak mohutné, že pod nimi se mohli schovat všichni lesní obyvatelé před deštěm, sněhem, větrem i silnou bouří.
V létě se větve stávaly jasně zelenými, byly posety hustým listím a veverky s ostatními zvířátky si zde hrály na schovávanou.
Kmen dubu se dal přirovnat k obrovské skále, která se zdála být bezrozměrná. Uprostřed stromu si mnoho zvířat a ptáků postavilo malé domečky. U samého paty kmene si postavil domek malý mýval. Vchod tam zarostl hustou trávou a prakticky nikdo nevěděl o existenci tohoto obydlí, proto bylo bezpečné a vůbec ne strašidelné zde žít.
Trochu výše se usadila rodina veverek — maminka, tatínek a pět veverčat. Rezavá zvířátka si postavila obrovský palác uprostřed dubu, každý člen rodiny zde měl svůj vlastní pokoj.
Na samém vrcholku žil starý datel, který se odtud od narození nikdy neodstěhoval a už po dlouhá léta byl zdejším obyvatelem.
A také na návštěvu na větve dubu přibíhala zvířátka, která zastihlo nepříznivé počasí. Starý dub byl vždy pohostinný a nikdy nikoho nevyhnal ze svých větví.
Pojďme se procházet!
Každé ráno volala malá veverčata na mývala, který se probouzel pozdě, až když vycházelo sluníčko.
Nechci! Zavolejte starého datla, ten vám určitě udělá společnost. V poslední době často vylétá na procházku a s ním se dá vidět spousta zajímavého, vždyť žije v tomto lese dlouho a zná všechny okolí.
Bručel pruhované zvířátko.
Můžeme jít s vámi?
Nečekaně se veverčatům ozval pisklavý hláseček.
Když otočila hlavu, zrzaví rošťáci najednou uviděli malou myšku, která se vyšplhala na nejvyšší větev.
Co tady děláš?
Udiveně se zeptala veverčata.
Přiběhla jsem hledat nové přátele. Vyprávěli mi, že na tomto dubu žije mnoho zvířátek, se kterými se dá procházet a hrát si.
A ví dub, že ses sem vyšplhala?
Já vím všechno, vždyť to jsou moje větve! Téměř nikdy nespím a vždy vím, kdo a proč zavítal do mých panství.
Zasmál se starý mohutný strom.
Tak co říkáš, dube? Může myška chvíli tady pobýt? Zahrajeme si s ní, ukážeme jí naše lesní krásy.
Vykřikla veverčata.
Samozřejmě, ať zůstane.
Povolil dub.
Takto se na větvích stromu objevovali noví obyvatelé. Tu přiběhne na návštěvu malá myška, tu se usadí kukačka nedaleko od příbytku datla a večer zpívají duety krásné písně s novým sousedem.
Čas plynul a dub se stal opravdovým obrovským lesním domem, ve kterém žili lesní obyvatelé. Na podzim strom nabíral vlhkost, aby snadno přečkal léto, a na jaře se na větvích znovu rozvíjely a zelenaly krásné jasné listy, které vytvářely zvířátkům stín a chránily je před horkem.
Uplynulo několik měsíců po příchodu léta a najednou zvířata, která žila v kmeni dubu, zpozorovala, že strom pomalu začíná vadnout.
Co se ti stalo? Neonemocněl jsi snad, starý dube?
S péčí se ptal datel.
Nevím, sám nic nechápu. Už několik dní nemám vůbec sílu. Moje větve pomalu vadnou a listy jsou úplně suché. A přitom ještě ani nenastal podzim a listí ještě nemá opadávat.
Odpovídal strom.
A tehdy se obyvatelé dubu rozhodli za každou cenu zjistit, co se to se starým dubem děje. Každou noc zůstal jeden ze stromových obyvatel, aby sledoval pána jejich obydlí. A přišla řada na mývala, který se pohodlně usadil venku přímo u svého domečku.
Nastala noc a v lese bylo ticho-ticho. Noc byla tak teplá, vítr úplně ustal a ani listí se nehýbalo. Najednou mýval uslyšel podivné skřípění, které se ozývalo přímo zpod země. Zvířátko se plížilo za zvukem a za pár minut pod jeho tlapkami zazněl docela hlasitý šelest.
Mýval se rozhodl trochu odkopat zem, aby pochopil, co se tam vlastně děje. Když kopl jednou, dvakrát, třikrát, najednou odskočil dozadu. Přímo pod zemí se usadil obrovský hnědý červ. Ovil svým tělem kořeny dubu a houpal se na nich ze všech sil.
Co tady děláš?
Vyděšeným hlasem se zeptal mýval.
Našel jsem si nové obydlí. Jenže tady jsou tak obrovské kořeny, že je potřeba naléhavě zničit, proto je chci sežrat.
Odpovídal neznámý červ.
Co to provádíš? Na tomto stromě už jsou obyvatelé, máme tady své domečky a nikomu nedovolíme zničit náš dobrý strom.
S úžasem vykřikl mýval.
Ale ne! Zničím kořeny toho starce a postavím pod zemí celý labyrint.
Pokračoval pilně červ.
A tehdy se mýval rozběhl vyprávět o tomto setkání všem obyvatelům starého dubu.
Poplach! Rychle všichni vylez ze svých domů! Poplach!!!
Křičel ze všech sil mýval.
Pod naším stromem se usadil strašný a zlý obyvatel. Chce zničit kořeny dubu, aby tam postavil celé labyrinty. Proto náš starý a mocný dub ztrácí své síly. Když to bude pokračovat dál, strom to nevydrží, uvadne a zhroutí se.
Nedovolíme, aby nějaký cizí obyvatel zničil náš strom.
Rozhořčovali se lesní obyvatelé.
Co máme dělat? Já přece nedosáhnu svými větvemi k zemi, abych vyhnal toho zloducha.
Zeptal se dub.
A tehdy se všichni stromoví obyvatelé sešli, aby vyhnali červa. Na pomoc zavolali všechny, kterým není lhostejný osud starého a mocného dubu, který vždy chránil své sousedy v lese a přijímal je bydlet ve svém kmeni a na svých pevných větvích.
Na pomoc přišla i liška, obrovský medvěd a dokonce i divoký kanec přišel pomoci rozrýt zem svými ostrými kly.
Všichni společně zvířata vykopala obrovskou jámu a vytáhla z ní zloducha, který by byl téměř zničil kořeny dubu. Z potoka, který protékal nedaleko, lesní obyvatelé nosili vodu na zalévání dubu.
Uplynulo několik dní a starý mocný dub znovu rozpustil své listy. Všechna zvířátka a ptáci se znovu začali klidně žít ve svých domečcích a dub jako dříve vždy s potěšením přijímal nové hosty na své větve.
