Šla slimáčka za moře... (rus. lidová přísloví)
Déšť bušil do listů zahrady. Pivoňky a růže smutně sklánely hlavičky, ztrácejíce pod údery studených kapek něžné okvětní lístky. Několik slimáků sedělo, nahrnuto v hromádku pod velkým listem lopuchu.
Mami, proč se nám říká viničné slimáky, když žijeme tady, v Podmosku, kde nikdy nerostl vínograd?.. Kde je tak zima…
Zoufalě šeptala nejmenší ze slimáků.
Víš přece, dcerko, naši předkové žili na břehu teplého jižního moře, ale jejich vlastní neopatrnost je zavlekla do těchto surových krajin. Nerozumní slimáci se vkradli do bedny zralého a šťavnatého viniči – věděli, že to nesmějí dělat, že přírodní zákon jim velí spokojit se bobulemi v zahradě a nepřisahovat na to, co člověk nasbíral… Ale pokušení bylo tak velké! V bedně, kterou někdo nechal na zemi, leželo tolik bobulí – zralých, vonných… Slimáci si mysleli, že si jen trochu pochutnají a pak se vrátí domů. Ale bylo to tak chutné, bobule je lákaly, nepouštěly je… Naši předchůdci si nevšimli, jak se víko zavřelo a bednu někdo odnesl neví kam.
Smutně odpovídala její matka.
A měli bychom být rádi, že se jim podařilo dostat se do této zahrady. Samozřejmě, zde není viniči, ale přesto se tu dá tak nějak existovat.
Poučujícím tónem zakončila řeč matky-slimáka její starší dcera.
Ano…
Smutně pohybovala tykadly nejmenší, a náhle jí oči zablýskly – ale opravdu se nemůžeme vrátit?! Vzchopila se a, potěšena náhle objevenou šťastnou myšlenkou, téměř vykřikla
Mami! Sestřičky, bratříčkové! Vraťme se! Přece na světě existuje ta nádherná země, kde žili naši předkové! Pojďme tam!
Šla slimáčka za moře…
Ušklíbla se starší sestra, a matka smutně řekla:
Slimáčko, přemýšlej, jak je to daleko! Ani si nedokážeš představit takovou vzdálenost!..
Malý slimák nic neodpověděl. Schoval se do své ulity a začal intenzivně přemýšlet. …Samozřejmě, k moři je asi velmi daleko. Ale přece tam, právě tam, na slunečném jihu je její místo! Tam je místo všech viničních slimáků, kteří se kvůli hořkému nedorozumění ocitli v těchto surových krajinách. A když půjde dlouho-dlouho – není důležité, jak dlouho – dojde tam, kam se její duše tolik touží!
Příštího rána, když se Slimáčka probudila brzy, vydala se na cestu. Pamatovala si, že jih je ta strana světa, ke které jsou stromy obráceny stranou bez mechu. Naše hrdinkyně věděla i některé další znamení, podle kterých si umějí najít cestu všichni obyvatelé lesa a zahrady.
… Jaký nádherný bonbón! Leží docela blízko – asi tři metry od ní. Půl hodiny plazení! No a co… Nic hrozného, že se budeme muset odchýlit z cesty. Pak si to vynahradíme.
Ó, další bonbón! Co dělat? Takhle by se dalo strávit celý den bez užitku… Možná za ním nejít?.. Ach, proč, proč právě teď, právě od tohoto bonbónu se musím vzdát?! Jak moc bych si ho chtěla vyzkoušet! Ne, to tak nejde. Když se přinutím nejedat tento bonbón - rozhodla se slimáčka - pokazí se mi nálada. A v špatné náladě se mi daleko neuplazimu!
Byly to dobré bonbóny! Celých pět kusů. A teď – na cestu! Už žádné další odchylky.
Takto je to se Slimáčkou – hrdinskou cestovatelkou! Už skoro dvacet minut se plazí přísně na jih! Kolik desítek centimetrů ujela? Nebo metrů…
A co je to?!. Ó hrůzo! Kamenný val! Padesát centimetrů vysoký! – Slimáčka se vylezla na první kamínek. Ostrý! Tvrdý! Brrr! Druhý – ještě ostřejší. Třetí… A kolik jich je vpředu?.. Ne, to je nesnesitelné!
Slimáčka si nevšimla, jak se ocitla na zemi. Nemůže překonat tuto horu! Teoreticky by to bylo možné – kdyby se lezla a lezla nahoru, bez ohledu na to, že je to tvrdé, kluzké a bodavé… Ale… Ne, to není pro ni! Koneckonců, musí opravdu jít tak přísně na jih? Můžu jít podél kamenného valu – snad se dostanu tam, kam potřebuji…
Hodina, dvě, tři na cestě… Stmívá se… Tmaví se…
Hej, Slimáčko! Kde jsi celý den byla?
Rozálie, a ty odkud tady?!!
Když uviděla starší sestru, naše známá se téměř vyděsila, že ztratí svůj perleťový domek.
Jak to, odkud?! Rozhlédni se, kde jsi?
Nebyla překvapena méně než ona sestra.
Ó… A já si myslela, že jdu na jih… Jen jsem nechtěla lézt na zeď…
Slimáčka s hrůzou poznávala známé pivoňky a růže. Tady je jejich obydlí – velký tmavě zelený lopuch…
Tři dny se bratři a sestry smáli nešťastné cestovatelce. A ona seděla, schovaná v své ulitě a ani nechtěla jíst pochoutky, které jí přinášela starostlivá matka. Nechtěla, dělala si nesnáze, ale přesto jedla – aby nezemřela hlady! A matka ví, co přinášet – takové kvítečky a bobulky, od kterých je prostě nemožné odmítnout.
Chudá Slimáčka si nemohla vysvětlit, jak se stalo, že chtěla jít k vysokému a nádherném cíli, a ve skutečnosti se jen bláznivě plazila mezi chutné bonbóny a ostré kameny.
Čas plynul. Naše známá dospívala, stávala se vážnější a chytřejší. Sen o slunečném jihu – touženém domově viničních slimáků – ji neopouštěl.
S myšlenkou na nepovedené cestování se Slimáčka učila překonávat překážky. Jednou se rozhodla vylézt na velký žebrovaný kámen, vedle kterého rostl jejich lopuch. Lezla čtyři hodiny, celá si poranila nohu, ale splnila svůj záměr. Pak dva dny odpočívala, přijímajíc něžnou péči matky a odmítajíc sestřiny posměchy.
Chceš jít na jih? Opravdu chceš? Nebo se jen těšíš z tohoto snu, zvedajíc se s jeho pomocí nad ostatní slimáky?
Jednou vážně se Slimáčky zeptala její matka.
Mami!.. Maminko!.. Nevím… Myslím jen na to, nic jiného nechci… Ale možná je to jen dětský sen… Vždyť se asi nedostanu ani na okraj vesnice. Jsem tak pomalá… A vůbec neumím překonávat překážky… Ale myšlenka na jih se mi zdá být hlavní v životě, jejím cílem a smyslem!
Překvapila se naše známá.
…Zajímavé, jak daleko už ujela?.. Kamenný val není vidět… Asi ho lidé rozebrali. A co je to? – Slimáčka se zastavila na břehu velké louže. Jak ji překonat? Ani brod, ani obchod… Sklíčeně si slimáčka sedla na lístek u okraje kalné vody. Z mraků vykouklo sluníčko. Začalo pálit... A tady to není tak špatné! Ó, jaké bobule! – Keř černého rybízu roste přímo na okraji vodní plochy. Možná je to moře?.. A rybíz – vínograd… No a co, i když jsou bobule malé! Zato sladké! Lépe rybíz u ulity, než vínograd za horou...
Poté, co si pochutnala na bobulích, si Slimáčka lehl odpočinout pod keř rybízu. Myšlenka usadit se zde se jí líbila čím dál více. Zbytek dne se slimáčka těšila, греясь na slunečku a líně přemýšlela, zda by měla pokračovat v cestě.
Večer se opět ochladilo, začal padat už obvyklý v tomto roce chladný déšť…
Poměrně promáčená a zímou prochvácená do rána, naše známá se už styděla za svou nestálost, která ji přiměla přijmout první přestávku, danou k posílení na těžké cestě, za její konečný cíl.
Louži obešla, strávila na tom dobré tři dny. Pak musela překonat hromadící se výše než vrcholky nejdelšího ostřiče hlinitý val… Poté, co se přes něj dostala, Slimáčka skoro nespadla do naplněné kalnou vodou propasti, kterou lidé nazývají příkopem. Právě zde si naše cestovatelka uvědomila hrůzu své situace: vzadu – téměř nedobytná stěna, vpředu – příkop hrozící utopením.
Co dělat? Slimáčka ještě nestihla pořádně se vyděsit – a kolem se začalo dít něco zcela neuvěřitelného: ozývaly se hlasité pleskance, bouchání, čavlení, a objevivši se odkud shora, začal na ni padat nějaký obrovský předmět neurčitého tvaru.
Riskujíc spadnutí do vody, se Slimáčka co nejrychleji plazila stranou, snažíc se schovat před nebezpečím. Hrozná černá masa se blížila, snižuje se přímo nad její hlavu… Pane, smiluj se! …Strašný předmět přistál v desetině milimetru od slimáka, která si nevšimla, jak se ocitla na přilepené k němu hlíně a zvedla se s ní do vzduchu nad příkopem.
Po hlininých koulích, které se každou sekundu padaly do vody, se Slimáčka začala drápat ke středu strašného předmětu, na kterém se jí tak náhle podařilo skončit. Tak… Ještě chvíli… "Ale to je přece člověk!" – zvedla hlavu, Slimáčka viděla, že sedí na gumové botě chlapce, který obratně překročil příkop a směřuje k výstupu ze zahrady.
"A jak se teď odsud dostat?" – přemýšlela naše cestovatelka. Ostatně, člověk, jak se zdá, jde správným směrem… Na všechno je Boží vůle… Dostala se na botu, Slimáčka už překonala strašný příkop a byla přenesena přes vzdálenost, kterou by vlastními silami musela překonávat dva týdny… Podívejme se, co bude dál.
A dál byla cesta přes silnici, která ubohého Slimáka ohromila nevyslovitelným rachotem a blikáním obrovských neuvěřitelných příšer. Naše známá nevěděla, zda se má děsit, že ji osud zahodil na tak strašná místa, nebo se radovat, že Boží prozřetelnost ji nese přes překážky, které by sama nemohla překonat.
Někdy pevně zavírala oči, někdy je široce otevírala, srolená do klubíčka Slimáčka (zdálo se jí, že se i její ulita smrštila), nepřestávala si šeptat: "Chvála Tobě, Pane! Jak mě neseš – nevím, a kam – věřím… Věřím, že mě přivedeš tam, kam sama bych se nemohla dostat…"
A chlapec pořád šel a šel. Tady se vyrovnal vysokým železným sloupoům, nad kterými byla vidět nějaká poloprůhledná střecha… "Ó-ó-ó!" – chlapec náhle zamával a …kopnul do láhve, která ležela poblíž autobusové zastávky. Od otřesu se Slimáčka svalila z boty a, převrátivši se ve vzduchu, letěla neznámým směrem. Přistála v něčí dámské kabelce.
Co se teď bude dít?.. Slimáčka už byla tak unavená myšlením, strachem a vstřebáváním nových zážitků, že se, ocitla v tmavé tašce, ležíc na něčem měkkém, zbavila znepokojujících myšlenek a, modlíc se: "Pane, do Tvých rukou si předávám sebe!", usnula.
Poté, co spala pořádně dlouho, se probudila v úplné tmě. Někde poblíž se ozýval zvláštní hum a řev. Když je uslyšela, naše cestovatelka si pevně zavřela oči a opět se začala modlit… opět si nevšimla, jak usnula… Ve snu se jí zdálo, že se všechno kolem ní houpá, zní útržkovitá slova: "let 11-20… nástup… cestující…".
Slimáčka se neprobudila.
Horký sluneční paprsek, hrající si, nahlédl do otvoru tašky, lechtavě potichal Slimáčku schovanou v pancéřovém domku. Ta zmateně pohybla tykadly a plazila se k výstupu ze svého úkrytu – vstříc laskavému paprsku. "Pane, co se tam nahoře bude dít? Co mě čeká?" (Slimáčka si nevšimla, že zcela zapomněla na to, aby jen tak myslela a strachovala se – neustále se obrací na Pána). Tady už se dostala k otvoru…
Jasné světlo a čerstvý vzduch, nasycený doposud neznámými vůněmi, ohromily naši cestovatelku. Slyšel se zvuk příboje, zpěv ptáků… Stezka, po které pomalu šla dáma, která se stala Slimáčkinou společnicí, se vinula podél vinic rozbitých na mírném svahu hory… Když uviděla созревающие pod jižním sluncem zlatavé hrozny, naše hrdinkyně se rozhodně odrazila od tašky a kutálela se do trávy.
Za hodinu už seděla na vinném listě a vyprávěla shromážděným slimákům z celého okolí o neštěstích několika generací jejich příbuzných a o velké Boží milosti, která se Slimáčce zjevila během její těžké cesty…
