Na vysoké hoře, uprostřed pomalu plynoucích mraků, v záři jasného, ale chladného slunce, žil drak. Byl velmi zlý a nebezpečný. Stovky ostrých, jako kopí, zubů, šupiny ― pevnější než kterýkoli ocelový pancíř, a horké, bezohledné plameny. Nikdo na světě ho nemohl porazit. A mnozí se o to pokoušeli! Tisíce rytířů, zruční v ovládání mečů, se vydávali na horu, aby porazili netvora, ale ani jeden se nevrátil.
Tak tomu nebylo vždy. Když se drak právě vylíhl z vejce, byl maličký ptáček, podle měřítek draků samozřejmě. Jeho zuby nebyly tak ostré a oheň vůbec neuměl pouštět.
Drak žil na půdě kovárny v dedině u paty hory. V noci se vykrádal na střechu a obdivoval hvězdné nebe a sám se učil létat.
Lidé nevěřili, že se v dedině objevil drak. Děti si vymýšlely pohádky o hrozivé bestii, která unáší lidi, a vyprávěly si je navzájem. Dospělí považovali draka za vtip a s úsměškem se stavěli k takovým příběhům. V dedině se šířilo mnoho zvěstí, někdo dokonce tvrdil, že viděl draka na střeše kovárny. Hlasy svědků se mísily s legendami, a tak se ukázalo, že se drak mění v člověka a ve skutečnosti je to místní kovář.
Sám drak se nespěchal ukázat lidem. Poslouchal městské drby a nemohl pochopit, proč ho lidé považují za zlého a strašného? Přece nic špatného neudělal. Takže je od narození špatný a nejde to napravit?
Ale jeho největší smutek bylo to, že mu nikdo nevěřil. Tak ho unavilo koukat na oblohu sám, že se jednoho dne rozhodl přestat se skrývat a létat ne v temnotě, ale na světle slunce.
Před prvním denním letem se drak velmi obával, jak ho lidé přijmou. Možná by si vzali zbraně a začali na něj střílet z luku? Nebo by byli rádi, že v jejich dedině žije pohádkový tvor?
Drak si neuvědomil jednu věc: všichni byli tak zaneprázdnění svými starostmi, že vůbec nekoukali na oblohu. V životech místních obyvatel nebylo místo pro zázrak a pohádku.
Když se poprvé vydal na let ve dne, drak si užíval svěžího teplého větru a jasně modré oblohy. Nikdy předtím ho neslunečilo slunce, nikdy předtím neviděl dedinu a horu tak krásně.
Když letěl nad trhem, chytil proud vzduchu a široko rozpřáhl křídla. Už nebyl maličký ptáček, a na zlomek sekundy jeho křídlo zakrylo slunce. Nad město se spustila tma. Lidé se vyděsili, ale ani se nepodívali nahoru.
Na trhu stál chlapec. Pomáhal rodičům, kteří prodávali maso za dřevěným pultem. Chlapec měl krásné jasně zelené oči a kudrnaté rezavé vlasy. Jeho oblečení bylo pokryté prachem. Když tmu pokryla dedinu, podíval se nahoru a viděl letícího draka.
Drak! Na obloze drak! Mami, táto, podívejte se! ― zvolal chlapec s obdivem.
Zase tvoje pohádky? ― smála se na to máma.
Rychle si vezmi krabici s masem, ― spěchal ho táta.
Tma pominula, drak odlétal.
Prosím vás, podívejte se na oblohu! ― prosil rodiče.
Synku, pusť se do práce. Všichni víme, že draci neexistují, ― odpověděla máma.
Drakovi bylo velmi smutno, že si ho lidé nevšimli. Při západu slunce přistál na velké louce u paty hory. Slunce zapadalo a obrovský kamenný balvan se stal tmavým a strašidelným. "Tady budu teď bydlet," ― povzdechl si a rozhodl se nikdy se do kovárny nevrátit.
Drak cítil, jak se v něm hromadí zlost. Byl připraven na jakoukoli reakci lidí, ale nemohl si ani představit, že ho prostě nebudou všímat! Ze zloby porazil několik stromů, škrábal je drápy, trhal listy.
Zoufalství, které zamlžilo jeho mysl, ustoupilo. Postavil si z poražených stromů přístřešek na noc a usnul. Toho večera se nepodíval na hvězdy a spal neklidně. Snilo se mu o velkých jasně zelených očích, která se na něj dívala z tmy.
Každý den drak létал nad dedinou. Chtěl, aby si ho všimli, aby věřili v jeho existenci. Ale bylo to marné: nikdo si nevšiml, že se tma někdy spustí na zem. Postupem času lidé tomu dokonce dali jméno ― zatmění. A žili tak, jako by se nic neobvyklého nedělo.
Drak se zlobit stále více. Jeho šupiny se tmavily a zuby ostřily. Jedné noci nemohl usnout a ptal se sám sebe: "Proč?". Ale odpovědi nebylo. Hvězdy se schovaly za černé mraky. Mraky se spouštěly z hory, visely nad loukou a pomalu se sunuly směrem k dedině.
Ze zloby, hněvu a únavy drak hlasitě zařval. Tento řev se roznesl echem lesem a, odražen od hory, se dostal do dediny. Lidé se probudili v hrůze. Nikdo nemohl pochopit, co se děje. Nikdy předtím neslyšeli takový zvuk. A drak si všiml, že se mu kolem úst objevily malé jiskry. Znovu zařval, ještě hlasitěji a strašidelněji, a z jeho tlamy se přes louku nesl ohnivý val.
Tak se drak naučil používat plamen. Té noci se celá zelená louka, plná husté trávy a květů, změnila v popel.
A pak si drak vymyslel, jak přilákat pozornost lidí. Už nebude létat nad městem ve dne: lidé se stejně nepodívají na oblohu. Přijde v noci a ukáže svůj oheň. Pak mu určitě věří.
Následující noc se vznášel jako obrovský černý stín nad dedinou. Drak zařval a lidé se probudili. Vyšli z domů a snažili se pochopit, odkud se znovu ozval tento zvuk. Drak ze všech sil vypustil ohnivý sloup do nebe.
Konečně si ho lidé všimli. Plamen se odrážel v jejich očích a všichni bez výjimky se na něj dívali s hrůzou, jako na netvora.
Někdo hlasitě křikl: "Drak!". Toto slovo se rozneslo echem davem. Lidé v panice utíkali, křičeli, někdo se chytil zbraní. Drak se na ně díval a nechápal, proč se tak bojí ― přece nespálil ani jednu budovu, jen jim ukázal oheň v noční obloze. Slyšel hlasy: "Netvore! Vrahče!", a chápal, že je to o něm.
A pak odletěl. Odletěl navždy. Vrátit se na louku už nemohl. Lidé viděli, kam letí, a určitě by za ním přišli. Rozhodl se, že od té chvíle se černá, studená, nedobytná hora stane jeho domovem. A také pochopil, že už nikdy nebude moci létat na slunci.
Plynuly roky. Roky, které drak strávil v samotě. Echem lesů se k němu dostávaly legendy, které si vymysleli obyvatelé dediny. Tvrdily, že spálil desítky domů, že unáší lidi a žere všechny na své cestě. Lidé dokonce posílali odvážlivce, aby ho zabili, ale nikomu se nepodařilo vylézt na vysokou horu. A pak na něj všichni zapomněli. Lidem bylo snazší věřit, že se jim zdálo ohnivé netvora, než přijmout fakt jeho existence. A drak se znovu stal jen pohádkou, kterou si rodiče vyprávěli dětem na spaní.
Ale jednoho dne se stalo něco, co si drak ani nemohl představit. Poutník z dediny se vydal na horu. Přišel za úsvitu letního dne. Jeho ruce a nohy byly pokryté oděrkami, sotva se hýbal a jakmile se vyšplhal, vyčerpaně padl.
Drak se nebál. Věděl, že snadno porazí kteréhokoli rytíře, neměl strach z nejostřejších mečů a šípů. Ale host neměl žádné zbraně.
Drak se přiblížil k malému člověku a ohřál ho svým teplým dechem. Poutník otevřel oči a slabým hlasem řekl: "Věděl jsem, že existuješ!".
Drak s překvapením pozoroval hosta. V jeho očích neviděl zlobu ani strach. Jeho oči... Jeho zelené oči se mu zdály velmi známé.
Prskl a pomohl poutníkovi vstát. Byl to dospělý muž. Jeho oblečení bylo roztrháno a husté, kudrnaté rezavé vlasy mu zešedivěly.
Ty nejsi vůbec zlý, jak říkají ostatní, ― řekl člověk a pozoroval svůj odraz v obrovských drakových očích.
Drak se laskavě ozval, ale malé jiskry se přesto sypaly z jeho tlamy.
Víš, já se tě stejně nebojím. Ty ses mě asi nepamatuješ?
Drak pomalu přikývl, čímž poutníka skoro srazil vítr.
Viděl jsem tě dávno, když jsem byl malý, ale ne v noci, ale ve dne. Letěl jsi nad tržní náměstím.
Drak pochopil, odkud mu je tento naivní pohled jasně zelených očí povědomý. Usmál se, jak se umí usmívat jen draci.
Ano, od té doby jsem se hodně změnil. Tehdy mi nikdo nevěřil, ale já jsem věděl, že existuješ! Když jsem se vydal na horu, lidé mě nazývali bláhnem. Řekli, že jsi netvora, ale já jsem pochopil, že to tak není. Ty mě přece neseš? ― hlas poutníka ztichl.
Drak se k němu přiblížil a něžně prskl, ohřívaje ho svým dechem.
To je dobrý znak, ― tiše řekl poutník a pohladil zvíře po drsné šupině. ― Už nebudeš sám, nikam neodejdu.
Od té doby měl drak přítele a jeho nový přítel mu rozuměl bez slov. Pohádkový zvíře neumělo mluvit, ale to vůbec není důležité. Důležité je jen to, že dvě samoty byly připraveny na zázrak a zázrak se stal!
