V jedné rodině žil papoušek jménem Kešík. Byl velmi krásný: zelené prso, žlutá hlavička, černá peříčka, velký šedý zobák a černé očičky jako korálky.
Majitelé mu dali přezdívku Kešík-Mrzout: cokoliv dělali, jemu se to vůbec nelíbilo. Jednou byly zrnka bez chuti, podruhé byla houpačka malá, pak byla deka na kleci studená, jindy byl zvonek tichý…
Jednoho krásného rána majitelé vypustili mrzutého papoušku na balkon, aby si poletěl a protáhl si křídla, sami si pak lámu hlavu, jak ptáka převychovat. Rozhodli se schovat všechno, co bylo v kleci: domek, hračky, jídlo…
Papoušek vletěl do pokoje a zase začal zpívat nespokojené písničky:
Na balkóně je chladno a provaz je špatně natažený.
Majitelé vyšli na balkon a tam slunce svými jasnými paprsky usměvavě září a dává teplo. Znovu se přesvědčili, že ptáka prostě jen rozmazluje, a šli si na kuchyni oběd.
Také Kešíkovi se zatočila hlava hlady, vletěl do své krásné velké klece, ale ta byla prázdná! Misky se zrnky tam nejsou, houpačka, domek, zrcadlo a všechny oblíbené hračky také ne.
Papoušek se podivil a zesmutnil. Začal si vzpomínat, jak se mu líbilo jeho jídlo, zrcadlo, v němž se obdivoval své kráse, jeho oblíbené hračky.
Po důkladném přemýšlení se Kešík rozhodl požádat svou rodinu o odpuštění, protože ji ve skutečnosti velmi miloval.
Majitelé papoušku odpustili, a ten už nikdy více nebrblá a cení si toho, co má.
