Daleko-daleko, za moři a horami, v království Nebe (v sousedství Slunce a Měsíce) žil malý chlapec — Mráček, kterého si říkali Pufi. Byl velmi veselý a bezstarostný. Pufi rád procházel nebem se svou laskavou a měkkou maminkou — Kupovitou Mráčkou a silným velkým tatínkem Hromem, kteří ho velmi milovali.
Často spolu tři létali po celém nebi a obdivovali kouzelnou přírodu.
Jednoho dne Pufi letěl na procházku bez rodičů. Bylo mu veselo a radostně se dívat shora dolů na takové malé děti, jako byl on sám. Smály se a radovaly se z krásného slunečného počasí. Ale náhle se Pufimu stalo smutno. Chtěl by si s nimi bezstarostně užívat sluníčko, chytat sluneční zajíčky, běhat a hrát si na schovávanou. A rozhodl se k nim přiblížit, aby se s nimi seznámil.
Ahoj, jmenuji se Pufi, bydlím na nebi. Pojďme si spolu hrát. Rád bych si s vámi hrál a byl bych vám kamarádem.
A co ty umíš?
Zeptaly se děti.
Nevím.
Řekl rozpačitě Mráček.
Umíš hrát na chytání?
Zeptaly se děti.
Ne, neumím.
Odpověděl Mráček.
A na míč?
Na míč?
Zeptal se Mráček.
Ó, ani to neumím, nemám ruce jako vy.
Na co si tedy s námi budeš hrát?
Zeptaly se děti udiveně.
Ty neumíš hrát na nic. Ne, nebudeme si s tebou hrát. Jsi špatný, blokuješ nám slunce.
Řekly děti.
Nejsi jako my a nebudeš si s námi moct hrát. Jdi pryč, nebudeme si s tebou hrát.
Zopakovali děti. A Mráček odletěl. Bylo mu velmi špatně. Cítil se zbytečný a opuštěný.
Nikdo mě nemiluje. Nikdo si se mnou nechce hrát, neumím nic. Proč nejsem jako ty děti?
Sykavě říkal skrz slzy. Chtěl by letět daleko-daleko, aby ho nikdo neviděl.
Pokud mě nikdo nemiluje, proč jsem tady potřebný, proč mám žít. A rodiče mě asi také nemilují, jen mě litují, protože neumím nic, nic se mi nedaří.
Myslel si malý Pufi. Tak Mráček dlouho letěl po nebi, dokud nepřiletěl do pouště, kde se mu stalo tak smutno, že se rozplakal ještě více, a jeho malé slzičky, hořce padající na zem, vytvořily krásné modré jezero. A Mráček pořád plakал a plakал, dokud neslyšel hlasy zvířat a ptáků, rostlin a stromů. Tyto hlasy, které se ozývaly ze země, mu děkovaly za to, že uhasil jejich žízeň a naplnil je novým životem.
A v tu chvíli si malý bezmocný Mráček s krásným a jemným jménem Pufi uvědomil, že také něco umí, že na něco záleží v tomto životě a může přinášet radost okolí. A hlavně — pochopil, že miluje všechno, co ho obklopuje, a cítil, že je pro někoho velmi potřebný, že ho milují, čekají na něj a doufají v něj.
Od všeho toho se mu náhle stalo velmi veselo a lehko. Všechna zvířata a ptáci začali chválit malý Mráček:
Ať žije Mráček! Jsi nejlepší Mráček na světě! Jsi tak krásný, lehký a měkký, velmi tě milujeme a chceme, abys se stal naším přítelem!
Křičeli. Pufi byl šťastný! Znovu letěl na svou loučku, kde se hemžily děti, které ho tak urazily. Ale už se na ně nehněval, protože mnoho pochopil. Svítilo sluníčko, bylo velmi horko a všichni si přáli letního chladu. Pak se Pufi rozhodl všechny potěšit a seslal na zem letní jemný déšť. Děti s nadšením skákaly v kaluží a natahovaly ruce k nebi. A pak viděly na nebi ten samý malý Mráček, který jim přinesl takovou radost.
Milý Mráčku. Neodlétej, pojďme si s tebou hrát na schovávanou. Pojďme si s tebou být kamarádi!
Křičely.
Pro malého Pufika to byla největší odměna za jeho snahu. Pochopil, že stačí se jen snažit — a pak určitě najdeš spoustu dobrých přátel.
Svítilo sluníčko, bylo krásné počasí, po nebi vesele plul malý bílý měkký Mráček, a dole po trávě běžely děti a snažily se chytit svého nového přítele. Dlouho si tančili v kruhu a zpívali Pufimu své oblíbené písně.
Klíčová fráze:
Nejsem jako všichni. Nikdo si se mnou nechce hrát!
Otázky k diskusi
Proč si Pufi myslel, že ho nikdo nemiluje?
Co způsobilo, že se Pufimu stalo veselo a lehko? Co pochopil?
Stalo se ti někdy něco podobného?
