Jednoho večera si Petr lehne spát, ale nemůže usnout. Myslí na své tajemství. Totiž jedna Petrova hračka se každou noc oživuje. A Petr to zjistil takto:
Kdysi dostane Petr k narozeninám klauna. Hned si ho zamiluje a dlouho si s ním hraje. Pak mu začnou dávat další hračky a on si s nimi hraje. Klauna Petr vytahuje z krabice čím dál méně často, a pak úplně zmizí někde na dně. Petr na něj zapomene, ale včera ho viděl sedět přímo na posteli!
Nejdřív se Petr divil, kdo by mohl klauna vytáhnout ze dna, možná máma? Petr vezme klauna a odnese ho zpět do velké krabice. A pak se Petr rozhodne, že v noci určitě nebude spát, ale bude hlídat, kdy přijde kloun k němu.
Petr, aby neusnul, začne koukat na krabici. Dlouho čekat nemusí. Brzy se ozve šustění a z krabice s hračkami vyleze kloun. Petr s údivem kouká na svou starou hračku, která se pomalu plíží na postel a ocitá se vedle Petra.
Kdo jsi? – zeptal se Petr.
Jak to, kdo? – rozhořčil se kloun. – Jsem tvůj kloun!
Já jsem nevěděl, že hračky jsou živé, – tiše řekl Petr.
Všechny jsou živé, všechny bez výjimky! – pokračoval kloun. – Poslouchej pohádku o hračkách. Kdysi si děti v našem městě hrály s tím, co si samy našly. Kamínky, větvičky a lístky byly jedinými hračkami, které měly. V městě žil mistr, byl to čaroděj. Chtěl dětem darovat hračky. Dlouho seděl ve své dílně a vyrobil tisíc různých hraček. Ale všechny se staly živé. Někdy tak hlasitě mluvily, smály se a hádaly, že mistrovi začaly bolet uši. Jednoho takového dne se čaroděj rozzuřil a přikázal jim, aby navždy mlčely. A aby neutíkaly, čaroděj jim zakázal běhat a skákat. A hračky se staly takovými – mlčenlivými a nehybnými. Čaroděj je rozdal dětem našeho města a děti byly prostě šťastné.
No, Petře, líbila se ti moje historie? – zeptal se kloun.
Ano.
A teď je čas na spánek pro mě i pro tebe, Petře. Zítra ti povím novou pohádku.
A kloun se plíží zpět do své krabice. A Petr se přikryje přikrývkou, myslí na novou pohádku a na to, jak se mu štěstí, že teď má skutečného kouzelného přítele.
