Žil na světě jeden malý zvídavý parní lokomotiva jménem Chuchuch. Přes den tvrdě pracoval — vozil lidi ze stanice na stanici, a večer se vydával na pohádkové cesty po neznámých trasách.
Chuchuch rád zrychlil a ze všech sil řekl: "Tú-tú", a pak poslouchal, jak se jeho zvuk rozlétal všemi směry.
Jednou se malá parní lokomotiva vydala do neobvyklé země — do země snů. Cesta tam nebyla blízko. Poté, co skončil práci, Chuchuch vyjel ze stanice a začal svou obtížnou cestu. První zastávkou na jeho cestě byl hustý zelený les.
Chuchuch se hnul po kolejích stále dál a dál, vzdáloval se od hlučného města a brzy uviděl před sebou vysoké stromy se širokými kmeny a rozložitými větvemi. Lokomotiva se hnala kolem jedlí, borovic a bříz, a zdálo se mu, jako by stromy zavíraly větve za ním. Noční les byl osvětlen pouze hvězdami z nebe a vypadal tajemně a krásně.
Chuchuch slyšel, jak šumí listí na stromech, a zdálo se, že si navzájem povídají. Až k němu doletovaly úryvky jejich rozhovorů, jasně slyšel, jak stromy na něj zdraví: "Dobrou noc", říkaly. Konečně uprostřed temného lesa malá parní lokomotiva objevila stanici. Na ní stál malý šedý králíček s dlouhými ušima. Když se lokomotiva zastavila, zeptal se králíčka:
Co tady děláš v tak pozdní hodinu?
Nemohu usnout a rozhodl jsem se jít do země snů, abych tam našel svůj sen, — řekl králíček a třel si pusatýma tlapičkama oči.
Já právě tam jedu, skočit si, vezmu tě, — byl lokomotiva ráda na neočekávaného spolucestujícího.
Králíček si sedl do vagónu a začal koukat z okna. Lokomotiva se houpala na kolejích: Chu-chu, chu-chu. A poslouchaje zvuk kol, králíček sám nepostřehnutelně usnul, opřený o sklo.
Další zastávka na cestě do země Snů byla u velkého jezera. Lokomotiva se hnala po kolejích a už zdaleka viděla, jak se voda třpytí ve světle hvězd. Chuchuch velmi rád koukal na vodu, jeho nejoblíbenějším momentem na všech cestách bylo projet přes vodu po mostě. Vždy se podíval dolů a obdivoval svůj odraz ve vodní hladině.
Jezero, které malá parní lokomotiva viděla zdaleka, bylo opravdu obrovské. Hustý les se v něm odrážel a noční voda byla tak klidná a nehybná, že se zdálo, jako by se na cestě setkalo obrovské zrcadlo.
Když se přiblížila ke stanici, lokomotiva se rozhlédla. Nikdo nebyl vidět a už chtěla jet dál, ale něco jí podsouvalo, že by na této zastávce měl být někdo. A neměla pravdu, jakmile se podívala na břeh jezera, viděla šedou myšku. Házela do vody kamínky a vypadala velmi smutně. Lokomotiva se na ni obrátila:
Ahoj, myško, co se stalo? Proč nespíš?
Nemohu usnout. Můj sen se někam ztratil a nemohu ho najít. Tak jsem si jen sedla sem a čekám, až se rozední, — řekla myška unaveným hlasem.
Vím, jak ti pomoci, sedni si do vagónu a vezmu tě do země snů, králíček řekl, že tam můžeš najít jakýkoli sen, a tvůj tam určitě je! Právě tam jedu a s radostí tě vezmu.
Myška si sedla do vagónu a lokomotiva jela dál. "Chu-chu, chu-chu" — tlukla jeho kola. Myška koukal z okna a ani si nevšimla, jak usnula, zatímco se lokomotiva houpala ze strany na stranu.
Poslední zastávkou lokomotivy na cestě do země snů bylo velké květinové pole. Jakmile Chuchuch projel jezerem, začal si všímat malých a velkých barevných květin tu a tam na své cestě. Rostly téměř všude — podél železnice, po které se lokomotiva hnala, podél lesa, a zdálo se mu, jako by i hvězdičky na obloze vypadaly jako jasně žluté květiny.
Zpočátku nebylo květin moc, ale čím dál Chuchuch po kolejích jel, tím více jich bylo. Červené, žluté, modré — květiny nejrůznějších odstínů se mu objevovaly na cestě. Konečně se přiblížil k velkému květinovému poli, zdálo se, jako by nějaký neopatrný malíř vylil všechny barvy a smísil je, čímž vytvořil rozptyl neobvyklých květin. Pole bylo pokryto květinami a ani na linii obzoru se nekončily.
Stanice byla v samém středu pole. Chuchuch se k ní přiblížil a vdechoval vůni květin. Zastavil se a sotva se dveře vagónů stihly otevřít, lokomotiva uslyšela bzučení. Byla to malá černo-žlutá včelka, která na něj čekala na stanici. Sama se na něj obrátila:
Ahoj, kam jdeš? — bzučela včela.
Jedu do země snů, — odpověděl Chuchuch.
Vezmi mě prosím s sebou, vždy jsem tam chtěla jít, — poprosila.
Neměla bys už spát? — zajímal se lokomotiva.
Už dlouho bych měla, ale nemohu usnout, stěžovala si včelka.
Pak si sedni ke mně, rád tě vezmu.
Včelka si sedla do posledního volného vagónu a vlak jel dál. Dlouho koukal z okna na květinové pole, které se hnalo kolem. Včelka si vzpomínala, jak přes den letěla nad každou květinou a sbírala pyl. A lokomotiva se hnala stále dál a dál: "Chu-chu, chu-chu", houpala se. Včelka nepostřehnutelně sladce usnula, opřená u okna.
Dlouho jel Chuchuch po železnici, dokud neviděl velký červený sloup ukazatele. Na něm bylo napsáno: "Země snů".
"Hurá, konečně jsem tady, musím rychle říci cestujícím, že velmi brzy budou moci najít své sny!" — radostně si myslel.
Ale brzy si malá parní lokomotiva uvědomila, že králíček, myška a včelka už dávno usnuli na cestě.
Nebuď je, milý lokomotive, — slyšel Chuchuch hlas vedle sebe.
Chuchuch se rozhlédl a viděl starce malého vzrůstu. Vypadal jako opravdový trpaslík s dlouhou šedivou bradou.
Ó, dobrý den, nevěděl jsem, že tady někdo je.
Jmenuji se Snílko, jsem trpaslík snů. Žiji v této zemi a starám se o to, aby každý dostal svůj sen včas.
A já jsem lokomotiva Chuchuch, přivezl jsem tři cestující, ztratili své sny a chtěli je najít tady.
Jak vidíš, jejich sny jsou na místě. Právě teď každý z nich vidí svůj vlastní sen.
Takže celou cestu lesem, zrcadlovým jezerem a květinovým polem jsem dělal zbytečně?
Proč by? Velmi jsi mi pomohl, právě díky tobě tato malá zvířátka mohla usnout. Na důkaz vděčnosti ti chci dát zvláštní sen.
Trpaslík kouzelník prskl prsty a lokomotiva se ocitla doma. V ní už nebyli cestující a pohádková země snů byla daleko-daleko. Té noci Chuchuch spal obzvláště sladce, snilo se mu to, co miluje nejvíce na světě.
Viděl, jak zrychluje a křičí: "Tú-tú" a jakoby kouzlem mu odpovídá ozvěna: "Tú-tú-tú-tú", a kola tlukou a tlukou, tlukou a tlukou, unášejí ho do dálky. Chu-chu-chu-chu.
