Jednou se Filka dostal do pěkné kaše, přesněji řečeno — do velkého kornoutku zmrzliny. Stalo se to hned poté, co spolkl hvězdy a celý týden ho bolelo v krku! Kvůli tomu dráček špatně spal v noci a ve dne chodil unavený a roztržitý.
A tak spadl přímo do té zmrzliny. A uvízl v ní až po krk. Z lepkavého, studeného kornoutku se nemohl nikak dostat. Tak tam celé půldne seděl ve zmrzlině. Nezbývalo mu nic jiného než čekat na pomoc a jíst. A chlad je pro ohnivé draky, byť malé, věc zhoubná!
No, odkud mohl Filka vědět, že mu zmrzlinu jíst nesmí? A snědl jen maličko — půl kornoutku, jenže následky byly těžké!
Ne, nenastydl a nechytil angínu, nic takového. Ale teď se z něj nikdy nestane pravý ohnivý drak! Vlastně dráčata ještě neumí chrlit oheň jako dospělí.
Ale když se snaží, dokážou vypustit dým a dokonce veselé červené jiskřičky. Po zmrzlině Filkovi tyto schopnosti úplně zmizely.
Strašně truchlil nad svou oblíbenou zábavou — ani dým, ani jiskřičky nedokázal udělat. Kamarád Fedka mu soucítil, Foma také Filku litoval, ale byli i takoví, kteří se mu otevřeně posmívali. Felix nevynechal jedinou příležitost Filku poškádlit.
Fája mu pořád kázala a snažila se ho poslat na ošetřovnu, a dospělí vůbec nevěnovali pozornost. Nezbývalo nic jiného než se s tím smířit, ale občas mu bylo stejně velmi smutno.
Takto jednou seděl na větvi a tiše smutnil. A něco uviděl! V parku bylo pusto, jen jeden člověk seděl na vzdálené lavičce. "Vypadá to, že je to ještě mládě," —pomyslel si Filka. —"Brečí snad?".
Skutečně na lavičce plakala malá holčička. Tak vzlykala, že jí Filka začal být líto. Ale přiletět blíž se neodvážil.
To je síla. Holka, to je jasný. Jak pištěla.
Promluvil odnikud vzatý Fedka.
Tak hlasitou jsem ještě neviděl. I když tady pod stromem se jich plno motá.
Bývaly i hlasitější.
Řekl Felix, který přiletěl za Fedkou.
Filko, co tu děláš? Pořád sníš o tom, že vypustíš dým? Nebo sis prostě našel společnost na brečení?
Filka se celý nafoukl, jak ho ten Felix unavoval.
Jaké jsou divní, ti lidé.
Ozvala se Fája. Také si sedla na jejich větev.
To jsou obrovské příšery!
Jo, přesně, obři.
Souhlasil Fedka.
Kdyby tak byli malí jako my. Pak bych možná i pomohl... no, té, co tam brečí.
Poslouchal je Filka, poslouchal a nevydržel to. Letěl přímo k děvčátku. Posadil se vedle té obrovské uplakanky na okraj lavičky a hned se ztratil. Co jí říct? Čím ji utěšit?
A tak se jen pozorně díval na děvčátko. Ona náhle ztichla a vyděšeně se podívala na Filku.
Ty... ještě... hik... kdo j-jsi?
Ono je to jasné, když tak brečíš — chtě nechtě, koktáš.
Já jsem Filip. A ty?
A já jsem Anna. Odkud se tu bereš?
Odpověděla holčička.
Já? Z dračího stromu, tamhle toho.
A Filka mávl směrem k domu.
Vau! Nevěděla jsem, že tam někdo bydlí. A já bydlím v domě, jen ho odsud není vidět, je daleko.
A proč tu pak sedíš bez chůvy, když je dům daleko?
Nemám žádnou chůvu. Procházela jsem se s maminkou v parku a ona se ztratila.
Filka viděl, že je zle, teď zase začne brečet.
A chceš, abych ti něco daroval?
S těmi slovy drak popadl ze země lístek s housenkou a táhl ho ke své nové známé. Ona s výkřikem seskočila z lavičky a mávala na něj rukama.
Dobře-dobře, nepotřebuju dárky, už nebrečím!
Sedla si zpátky a dokonce se trochu usmála.
Radši mi ukaž, jak chrlíš oheň! Draci jsou přece všichni ohniví?
Tady přišla řada na Filku, aby se zamračil.
Nemůžu.
Zabrumlal.
No, tak to nevadí, stejně bys ještě spálil lavičku.
Usoudila. Najednou k nim ze všech stran začali slétat ostatní dráčata. Fája s rozletem plácla přímo Anně na hlavu.
Au.
Lekla se holčička. A Felix přiletěl přímo k jejímu nosu a začal se k ní demonstrativně očichávat.
To je obr. I když vůbec není tak strašná, jak se zdálo zdaleka!
Protáhl Fedka.
A jakou má dlouhou srst na hlavě.
Potrhal ji Foma za světlý pramen vlasů.
Au!
Rty děvčátka se nafoukly uraženě a oči se jí znovu zaleskly.
Proč jste se na ni vrhli?
Rozčílil se Filka. Ale nikdo z jeho kamarádů ani nepomyslel na to, že by přestal, hlasitě o děvčátku diskutovali, tahali ji za vlasy, za nos a nahlíželi jí do uší. Celá se scvrkla a znovu začala brečet. Tady Filka podruhé nevydržel. Rozzlobil se a jak frkl!
Ale ne ohněm—z jeho hrdla se náhle vyřítil pravý sněhový vír. Celá salva sněhu udeřila Felixovi do nosu a Fedkovi s Fájou pokryly uši jinovatkou.
To je úžaaasný.
Zaradoval se Fedka. Všichni dráčci se slétli k překvapenému Filkovi blíž a začali ho prosit, aby trik zopakoval.
S potěšením na ně ještě foukl, vyvolal lehkou řadu sněhových vloček a všem ochladil obličeje.
Tak proto jsi nemohl chrlit oheň, ty jsi sněhový drak!
Došlo Anně.
Jé, moje maminka se našla. Mami! Ahoj, Filko!
A děvčátko běželo ke své mamince. A spokojený sněhový drak jí mával na rozloučenou.
