V jednom zcela obyčejném lese žil si zcela obyčejný Ježek. Ale to bylo jen na první pohled.
Ve skutečnosti byl tento Ježek považován za nejstatečnějšího a nejneobvyklejšího obyvatele lesa.
A právě teď se dozvíte proč.
Bylo to v zimě, v těch dnech, kdy sněhu napadlo tolik, že se člověk mohl schovat v závěji úplně a nikdo by ho nenašel.
Ježkův přítel Zajíc se, jak to bývá, rozhodl jít na ranní běh.
Ježek neustále zaostával, soptil a dýchal těžce.
Zajícovi se někdy muselo zastavit a běhat kolem Ježka, aby se přítel necítil osamělý.
Poslouchej, kamaráde!
Říkal Zajíc a přešlapoval z nohy na nohu
Pojďme si běžet na ten kopec a pak se z něj sjedeme se svištěním?
Nebo snad...
Plaše odpovídal jeho přítel Ježek,
Uděláme to příště, a dnes už je toho dost?
Ježek byl samozřejmě velmi unavený. Nejvíce na světě si přál jít domů a odpočinout si.
A navíc, abych byl upřímný, Ježek se bál výšek. Ale nikdo o tom nevěděl, protože se tomu nikomu nepřiznal. Ani svému nejlepšímu příteli.
A Zajíc, jak se Ježkovi zdálo, se ničeho nebál, zvlášť ne výšek. Byl velmi statečný.
Jednou Ježek viděl, jak se Zajíc posmíval Vlkovi a pak od něj utekl. Ježek by to nikdy neudělal.
Hej!!!
Křičel Zajíc,
Ježku!!! Nezaostávej!!!
A Ježek jen soptil a dýchal těžce v odpověď.
Ano, ano... hned tě doženu.
Přátelé se tak ponořili do běhu, že si nevšimli, jak probudili spícího Vlka v křoví u paty kopce.
Tiše kročeje po sněhu, Vlk upřel pohled na vrchol, odkud se ozývaly zvuky.
Byl velmi hladový, už dlouho se mu nepodařilo něco slušného ulovit.
A pak - takové štěstí!
A Vlk pomalu šel po stopách našich přátel.
Konečně si pochutnám...
Myslel si.
Ježku, už jsem nahoře!
Křičel Zajíc
Tady je to tak krásné!
Kdyby se jen Zajíc otočil, viděl by nebezpečí, které na ně čekalo. Ale z kopce se opravdu otevírala krásná výhled.
S velkými obtížemi se Ježek dostal k Zajícovi, přistoupil a stál vedle něj jako přikovaný.
Hej, co se ti stalo, kamaráde?
Zeptal se ho Zajíc
Tak prostě...
Odpověděl Ježek, nechtěje přiznat, že se velmi bál výšky.
Našli bychom si nějaký kmen a sjeli bychom se spolu, co myslíš? Tady je to docela vysoko, myslím, že bychom se dost rozjeli.
Nevím... možná by bylo lépe jen tak sejít dolů a obdivovat výhled?
Ježek se nevzdával.
Ale pak jejich rozhovor přerušilo náhle nastoupené ticho. Ale ne takové ticho, které nastane v noci, když všichni usnou a vidí sny, ale takové ticho, které nastane před skutečným nebezpečím.
A v tomto tichu přátelé jasně slyšeli, jak za jejich zády skřípe sníh od něčích kroků.
Přátelé si vyměnili pohledy a pomalu se začali otáčet.
Jaké bylo jejich překvapení, když viděli obřího zlého Vlka!
Šel pomalu přímo k nim, měřeně a klidně.
No, co, dlouhouchý, pamatuješ si mě?
Zeptal se šedý Zajíce a olizoval si rty.
Nepp-p-p-a-m-matuju si...
Odpověděl Zajíc
Samozřejmě si vzpomněl, jak kdysi posměšoval tomuto Vlkovi a podařilo se mu od něj utéci. Ale Zajíc se tak bál, že ani nevěděl, jak nejlépe odpovědět.
A já si tě pamatuji...
Pokračoval Vlk v rozhovoru
Ježkovi ze strachu také padlo srdce do bot. Nejen že byli velmi vysoko, ale ještě navíc vedle tohoto strašného, nebezpečného a zlého Vlka.
Ježek ani nemohl rozhodnout, čeho se více bál - výšky nebo být sněden. Nebo být sněden ve výšce.
Ale přitom, aniž by si to uvědomil, se Ježek velmi obával o svého přítele - Zajíce, kterého zřejmě chtěli sníst jako prvního.
Ježek chápal, že Zajíc je statečný a pravděpodobně se ničeho nebojí, ale přesto mu chtěl pomoci.
Vlk nebyl blízko, ale do nešťastných přátel mu zbývalo jen pár skoků, a proto by mu nebylo těžké je dohnat, takže se Ježek rozhodl jednat bez prodlení.
Něco šepnul Zajícovi, udělal pár kroků dozadu, rozběhl se a záměrně se zakopnul o Zajícovu nohu a koulel se dolů.
Kvůli sněhové bouři Vlk hned neviděl, jak se Ježek, nabíraje na rychlosti, změnil v tak velkou sněhovou kouli, že Vlk nestihne skočit stranou a koule ho s plnou silou zasáhla, srazila ho z nohou a odhodila zpět do křoví.
Od takové silné rány Vlk dokonce ztratil vědomí.
A co Ježek?
Když se vrhnul na Vlka a koule se rozpadla, letěl tak vysoko, že viděl celý les a všechny jeho obyvatele, kteří zvedli hlavy a otevřeli ústa překvapením, dívajíce se na letícího Ježka.
To je kometa!
Říkali jedni
Ne, to je zatmění slunce!
Říkali druzí.
A jen Zajíc stál na kopci a díval se na letícího Ježka a radoval se, že má tak silného a statečného přítele.
Příštího rána všichni lesní obyvatelé již věděli o hrdinském činu Ježka a přinesli k jeho domku různé pochutiny ze svých zimních zásob.
Tak se Ježek dozvěděl, že nejdůležitější není nebát se ničeho, ale nebát se v ten nejdůležitější moment, když ty a tvým přátelům opravdu potřebujete pomoc.
