Na lesní hraně ležel sníh. Všechno kolem bylo jakoby pokryto tlustou přikrývkou z husté bílé srsti. Smrky a břízky se třásly v měkkých šálech. Potůček nemumlal pod zimní přehrádkou. Zdálo se, že to bude trvat věčně…
A ať svítí slunce jakoby mimochodem, spalující zimní pokrývku — sněhové vločky stlačené v ostré ledové krystalky neviděly v tom hrozbu své nadvlády. Po naivnímu oteplení by následovaly mrazíky a metele, čerstvý sníh by pokryl rozčištěné horké světlem rozpuštěné místa… Tak si myslely. Ale jednoho dne…
Ne, to musí být! Jaký drzoun!
Jak si troufne v naší době se objevit s takovými zelenými listy!
A sám! Sám! Předstírá, že je bílý, maskuje se jako my!
A uvnitř je růžový!
Jedním slovem — hloupý snílec! Beznadějně zaostává za životem…
Tak syčely a skřípaly ledové krystalky a sněhové vločky, obklopující těsným kruhem malou sněženku, která se prodírala uprostřed maličké rozpuštěné skvrny. Podezřívavě se dívajíce na cizince, pokoušely se jej obvinout svým mrazem, smály se a šeptaly si, znovu a znovu diskutovaly: jak je to hloupé — teď, po čtyřech měsících absolutní nadvlády zimní stichie, která zdánlivě dobyla celý svět, věřit v nějaké oteplení a vyrůst — skoro uprostřed závějí — růžovým květem.
«Nic — zlomyslně se radovaly — brzy se opět vrátí mrazík a tato rostlinka se nestihne ani mrknutím okem proměnit v ledovou krystalku jako my. Snad nerozumí, že čas květů skončil před půl rokem?! Vyčerpaly se, zvadly, uschly — podzim to prokázal — a přišla éra zimy. Nyní lesní společenství nepotřebuje tyto naivní byliny. Sníh — to je nejvyšší vývoj přírody, její realita!»
A Sněženka se natahovala k slunci, které ji hřálo, a snažila se neobracet pozornost na ledový skřípot. Všemi okvětními lístky vstřebávala živý tepel a světlo, snažila se jich vstřebat co nejvíce, aby ohřála zemi kolem sebe…
Tvorové zimy se zuřili, ze všech sil se pokoušeli zmrazit první květinu jara. Ztratili trpělivost a na plný hlas jí křičeli:
Přestaň už být tak tvrdohlavá! Pokryj se mrazem, staň se stejná jako všichni! Přestaň se natahovat k teplu, když je ho v tomto světě, kde zvítězila zima, tak málo!
A pak Sněženka promluvila. Zvedla svou jemnou hlavičku a tiše řekla:
Chudé hloupé ledové krystalky! Myslíte si opravdu, že Slunce, které mi dalo život uprostřed vaší nadvlády, nebude moci na tom samém místě, kde chcete vládnout věčně, vytvořit krásnou zahradu, v níž budu nejmenším a nejnepatrnějším květem… A stát se jako vy… Přestat se natahovat k slunečnímu teplu… Ale v tom je můj život!…»
Nestihla skončit. Závěje se třásly od šíleného smíchu miliard ostrých ledových krystalů, které si užívaly své nadřazenosti nad maličkou živou květinou…
Ale za měsíc potůček mumlal a lesní hraně byla pokryta jemným kobercem mladé trávy, v níž se třpytily desítky a stovky květů radujících se ze Slunce.
