Každý z nás má své oblíbené roční období. V jednom království žila princezna, která měla ráda všechna roční období kromě jara. Všechno bylo způsobeno jednou nepříjemnou událostí, která se stala dívce, když byla ještě velmi malá.
Princezně nebylo ani rok, když se naučila chodit. Venku bylo jaro, sníh se taul, objevovala se první tráva. Ale bylo velmi bláto: tekly potoky a stály obrovské louže. A když dívka šla na procházku se svou mámou, sklouzla a spadla přímo do velké louže. Děti a dospělí, kteří si hráli v zahradě, se jí začali smát. Od té doby si dívka nehrála s dětmi, byla si vědoma své ostudy. A jaro od té doby neměla ráda.
Jakmile přišlo jaro, dívka vůbec nevycházela ven. A když vyrostla v krásnou dívku, obrátila se na svého otce s prosbou.
Řekni mi, otče, ty jsi přece král?
Zeptala se jednoho dne.
Ano, má dcero, jsem skutečný král!
Máš právo vydávat nařízení, kterým se všichni musí podřizovat?
Ano, má nařízení se provádějí bez výjimky!
Pak zakáž jaro.
Co to říkáš? Ano, jsem král. Ale nemám právo zasahovat do zákonů přírody. A proč se ti jaro tak nelíbí?
Podivil se král.
Prostě je to nejhorší roční období.
Já si to nemyslím. Mám jaro velmi rád. Příroda se probouzí. Stromy jsou všechny v květu. Krása…
Jak můžeš mít jaro rád? Vždyť právě toto roční období zhanobilo tvou dceru!
Vykřikla princezna a v slzách utekla.
Král a královna se již více než jednou snažili zjistit, proč princezna tak nemá ráda jaro, ale nikdy se jim to nepodařilo. Sama královna už dávno zapomněla na tu příhodu s louží, vždyť už uplynulo skoro 16 let. A v království si na to také nikdo dlouho nepamatoval. Ale princezna si myslela jinak.
Všech těch 16 let si nehrála s dětmi v zahradě, protože si byla jistá, že se jí budou smát. Raději čítala knihy, sedíc v odlehlém koutu zahrady, kde nikdy nikdo nebyl.
Jednoho mrazivého rána si dívka jako obvykle sedla na lavičku a četla další knihu. Velmi se jí líbily příběhy o lásce. A za jeden den mohla přečíst celou knihu, aniž by se přerušila i na jídlo.
Najednou si k ní na lavičku sedl mladý muž. Byl velmi atraktivní a dívka se do něj zamilovala na první pohled.
Ahoj, jmenuji se Marek. Proč sedíš tady sama?
Zeptal se mladík.
Raději si užívám samotu.
Promiň, nevěděl jsem. Pak raději půjdu.
Můžeš zůstat.
Odpověděla rozpačitě princezna.
Raději pojď se mnou. Tam je to tak zábavné. A ty tu truchlíš sama.
Nemohu. Budou se mi smát.
Proč si to myslíš?
Víš, když jsem byla malá, byla jsem zhanobena tímto ošklivým jarem.
Svěřila se princezna.
Co!? Jsem si jistý, že si na to nikdo už nepamatuje.
Uchopil princeznu za ruku a táhl ji k ostatním.
Dívky a mladíci ji s radostí přijali a začali si spolu hrát na sníh a jezdit na saních. Princezně se tak bavilo. A opravdu viděla, že se jí nikdo nesmívá. Ukazuje se, že všechny ty roky zbytečně nekomunikovala se svými vrstevníky. A pak si dívka pomyslela: „Možná jsem zbytečně neměla ráda jaro?
