Jednou byl jeden čajový hrníček. Dlouho žil, poctivě pracoval, nalíval mléko a hřál čajem. Ale najednou mu nějak začalo být smutno. Nezvoní jako ostatní šálky, když sedí vedle sebe na odkapávači. Nezáří čistotou, ať ho myjí, jak chtějí.
A hrníček se tiše rozhodl odejít z domova. Podívat se do světa, o kterém tolik slyšel při čajovém dýchánku. Nejvíc ze všeho ale chtěl najít kamaráda.
Dlouho bloudil neznámými pěšinkami, hodně toho zažil a zázrakem zůstal celý. Kamaráda ale nenašel. A jednou seděl na břehu potoka a byl smutný, když se mu zdálo, že někdo pláče.
Podíval se a uviděl malé špinavé prasátko. Tiše si pochrochtávalo a nikoho kolem sebe nevnímalo. Tak mu hrníček poslal sluneční zajíček. Ten veselě přeběhl po Chrochtíkově hřbetu, nahlédl do uplakaných očiček a osušil všechny slzičky.
Prasátko zapištělo radostí tak hlasitě, že se hrníček lekl a málem praskl. Potom se naplnil čistou pramenitou vodou a nabídl prasátku, ať se umyje. Slunce vodu ohřálo a prasátko se v hrníčku veselě cachtalo jako ve vaně. Ukázalo se, že má jemně růžovou barvu.
Sešli se všichni lesní obyvatelé. Všem bylo veselo. Tu přiletěla straka a oznámila, že lesem běhá maminka prasátka a hledá svého milovaného synka. Tak zvířata upletla pevný provázek z trávy a přivázala ho k uchu hrníčku.
Prasátko vlezlo do hrníčku a ptáci vzlétli nahoru, v zobácích drželi volný konec provázku. Zvedli hrníček do výšky a letěli tak vysoko, až prasátku vyrazilo dech. Zato ale rychle doletěli až k domovu Chrochtíka.
Radosti bylo u všech dost: maminka našla synka, hrníček kamarády. Malý Chrochtík se radoval za všechny.
A tím pohádka končí. Máte vy svůj oblíbený hrníček? Nechcete se mu svěřit se svými tajemstvími?
