V jednom krásném a velkém domě žila jednou dětská Postýlka. Měla nejlepší a nejteplejší povlečení, nejlehčí přikrývku v krajkovém přehozu. Také měla pohodlný matracek, který byl pokryt krásným prostěradlem s pohádkovou princeznou, a měkký polštář.
V této Postýlce spala malá hezká dívka jménem Lenika. Každé ráno se probudila, protáhla se v posteli, rychle vyskočila a běžela si hrát s hračkami, ale zapomínala si po sobě postýlku zarovnat.
Postýlka byla smutná, protože měla ráda pořádek. Přes den, po dlouhé noci, ráda odpočívala úplně ustlaná a čistá, ale zmačkané přikrývky a pomačkané prostěradlo jí způsobovaly mnoho nepříjemností. Lenika si svou postýlku nikdy po spánku neupravila. Čekala, až přijde babička Valentýna a uklidí její pokoj. Chudá postýlka byla velmi rozrušená, protože musela pracovat celou noc, aby byla její paní zahřátá pohodlím a uspávána sladkými sny. Proto si přes den přála pořádný odpočinek.
Postýlka velmi doufala, že Lenika povyroste a bude se o ni starat, jak se ona stará o dívku. Ale čas plynul a malá dívka si stále nechtěla postýlku udržovat.
A naše Postýlka také velmi neměla ráda vrtošivost, se kterou Lenika každý večer chodila spát.
Hlasitě plakala a křičela:
Nechci spát! Chci si hrát s hračkami! Nemám ráda svou postýlku!
A chudá Postýlka začala být ještě smutněji, protože ne každému se bude líbit takový přístup. A jednoho dne, poté co se dívka probudila a opět odešla na snídani, se rozhodla vrtošivku poučit:
Když se ke mně v tomto domě takto chováte a já nikomu nejsem potřebná, odejdu odtud a najdu si starostlivého pána! Protože je to tak bolestivé, když se o tebe nikdo nestará a nikdo tě nemá rád! — řekla Postýlka a vyšla z domu.
Přesouvajíc své nožičky, ocitla se Postýlka na ulici, postavila se doprostřed cesty a začala přemýšlet, kam by měla jít.
Naše uprchlice nikdy nechodila, a proto jí bylo těžké se pohybovat po cestě. Když viděla pěšinku, svrnula na trávu. Chůze se ukázala být snazší, protože měkká tráva jí připomínala koberec, který ležel v Leničině pokoji.
Pěšinka přivedla Postýlku do lesního hustí. Kolik zde bylo všeho zajímavého a nového pro naši Postýlku! Kolem šuměly listy stromů, ptáci létali z větve na větev a cvrkali svým veselým jazykem. Pod jedličkou si zajíčci hrály na honěnou, a veverky jim házely oříšky a vesele se smály.
Zde si určitě najdu nového pána! — veselě si myslela Postýlka.
Právě kolem proběhl ježek.
Ahoj, Ježku! — řekla Postýlka. — Chceš, abys se stal mým pánem a spal na mém pohodlném matracku?
Ale Ježek se jí jen vysmál.
Ahoj, Neznámá! — odpověděl jí Ježek. — Rád bych, ale já rád spím přes den v mém útulném hnízdě, které je v kořenech velkých stromů! A ty jsi pro mě příliš vysoká, jak bych se pokaždé dostal nahoru?
A běžel dál, šustěje listím.
Postýlka si povzdychla, začala se prodírat hlouběji do lesa, vidí: medvěd v křoví sbírá bobule. Přistoupila k němu blíž.
Ahoj, Medvěde! — řekla Postýlka. — Určitě jsi unavený po celém dni? Chceš, abys si na mně odpočinul, a já ti zazpívám kolébavku, a možná usneš?
Ahoj, Postýlko! Děkuji za takový návrh! Ale kdybych si na tebe lehla, hned bych tě zlomila, — odpověděl jí Medvěd. — Mám raději a pohodlněji v své teplé medvědí brlohě, na měkkém mechu.
A pokračoval v sběru bobulí.
Postýlka byla velmi rozrušená, ale nebylo co dělat, rozhodla se jít dál. Sotva udělala několik kroků, když zpod jejích nožiček vyskočilo malé zajíče:
Promiňte, — řeklo Zajíče Postýlce a chtělo dál skákat.
Ahoj, malíčku! — odpověděla mu. — Ty jsi tak malý a velmi čilý, určitě jsi unavený z hraní aktivních her přes den? Mohu ti pomoci, aby sis v noci pořádně odpočinul! Podívej se, jaké mám přikrývky a polštářky!
Zajíči se to líbilo, skočilo na matracek Postýlky, lehlo si na měkký polštářek, přikrylo se teplou přikrývkou.
Wow, jak jsi útulná a měkká! Není to jako v naší noře! Máme ještě tři bratry a sestřičku, všichni bychom se na tebe vešli, — obdivoval se Zajíče. — Ale promiň, na tobě by nás snadno mohli napadnout dravci.
Zajíče skočilo z matracku a zmizelo v trávě. Postýlka hořce plakala, protože venku se začínalo stmívat. Už litovala, že opustila dům, a zpáteční cestu vůbec neznala.
V tom čase malou Leničku, kterou před spaním napili teplým mlékem, poslali — jako vždy, s vrtošivostí — spát do svého pokoje.
Hlasitě křičela a dupala nožkou:
Nepůjdu spát, chci si hrát!
Ale když překročila práh svého pokoje, zůstala stát v úžasu: pokoj byl prázdný, v rohu nebyla Postýlka. Lenika ji začala hledat po celém domě: nahlédla do pokoje rodičů, šla do komory, na kuchyň… Postýlka nikde nebyla.
«Co mám dělat, kde teď budu spát?« — vystrašeně si myslela malá dívka.
Pochopila, že je Postýlka velmi drahá a že ji velmi miluje. Náhle Lenika pocítila takovou silnou únavu, že by nic na světě nechtěla víc, než aby se teď ocitla ve své útulné, teplé Postýlce.
Ale co dělat, kde ji hledat? Dívka vyhlédla z okna a viděla na cestě stopy od nožiček své kamarádky. Vyběhla z domu a rychle šla po stopách uprchlice.
Lenika začala hlasitě volat svou Postýlku:
Postýlko, kde jsi? Vrať se, prosím, domů! Budu tě vždy milovat a každé ráno si tě zarovnám! Slibuji, že se o tebe budu starat!
Postýlka slyšela hlas dívky a začala se prodírat z lesního hustí. Na okraji lesa viděla dívka svou vyčerpanou a osamělou postýlku. Přiběhla k ní, tiše si sedla na matracek a něžně objala polštářek.
Milá Postýlko, jak mě po tobě stýská! Pojď, prosím, domů!
Venku se již téměř úplně stmívalo, dívce se začínalo bát. Postýlka se něžně usmála a spěchala domů.
«Jak je to příjemné, když je o koho se starat a když se o tebe někdo stará, — myslela si Postýlka a tiše kročeje po měkké trávě, směřovala domů, a na ní, zabalená v teplé a měkké přikrývce, již spala malá Lenika. A snilo se jí nádherný pohádkový sen o tom, jak se ráno probudí, usměje se a zarovná si svou milovanou Postýlku.
