Dina na návštěvě u babičky
Tereza a Tomáš natahují ruce a křičí jako jeden:
Dino, pomoz! Dino, zachraň nás!
Chlapec a dívka stojí v bažině, bahno jim sahá už po kolena, a teď jsou už po pás v temném a hustém blátě. Za okamžik vidí Dina jen jejich obličeje, obrácené k šedé obloze. Křičet už nemohou, jen beze zvuku pohybují rty. Ale jejich křik jí přesto zní v hlavě. Bahno děti pohltilo, dvě velké bubliny se objevily a praskly a zůstala jen hladká hladina, jako by se nic nestalo!
Dina se probudila hrůzou. Za oknem svítí úplněk, větřík proniká pootevřeným oknem a lehce pohybuje záclonou. Všude je ticho. Ale Díně je strašně, protože Tereza a Tomáš se jí zdají téměř každou noc! Jednou je unese hurikán, jindy je vtáhne vír na řece, jinde je smete tsunami, a dnes se jí zdálo o bažině… Dina se bojí jít spát, zhubla z neustálého nedostatku spánku.
Maminka s tatínkem se o dceru strachují. Maminka se rozhodla odvézt holčičku k lékaři, ale Dina poprosila, jestli může jet na návštěvu k babičce. Tam se určitě uzdraví a všechno bude v pořádku!
Dina rodičům nevyprávěla o své cestě do Začarovaného lesa, ale babička všechno věděla a, jak doufala Dina, mohla by jí pomoct.
Po snídani se začali chystat na cestu. Dina si vzala všechny věci, které měla s sebou, když hledala v Začarovaném lese lék pro maminku. Žlutou mikinu s kapucí, batůžek, který dědeček upletl z proutí nařezaného v den jarní rovnodennosti, váček hlíny zpod rybízového keře, bílý ubrousek, náramek s malou podkovičkou, který jí daroval poník Blesk, a lahvičku od maminčina léku.
Tatínek vyjel z garáže autem, věci naložili do kufru a vyrazili k babičce do sousední vesnice.
Babička už čekala dceru s rodinou na návštěvu. Dina babičku objala a hned běžela za Bleskem. Poník holčičku přivítal veselým řehtáním. Samozřejmě měla Dina v kapse šatů pár kostek cukru, protože Blesk byl sladkohubý. Podala mu dlaň s cukrem, pak ho objala kolem krku a pohladila. Na poličce u boxu ležel hřeben, Dina ho vzala a začala Bleskovi češat hřívu. Tu přišla babička a řekla:
Dino, pojď si dát čaj, pak rodiče pojedou domů a ty Blessee zase navštívíš.
Dina políbila poníka na čelo a šla s babičkou.
Rodiče si po cestě odpočinuli u voňavého čaje z konvice a babiččiných tvarohových koláčků a odjeli.
Dino, vyprávěj, co se stalo? Jsi tak smutná, bledá. Proč jsi odmítla jet k lékaři?
Babičko, já nejsem nemocná. Každou noc se mi zdají Tereza a Tomáš, umírají a předtím mě prosí, abych jim pomohla. Pamatuješ, jsou to děti ze Začarovaného lesa. Už se bojím jít spát. A chci jim pomoct, jen nevím jak, řekla holčička s hořkostí.
Babička objala vnučku a řekla:
Půjdeme teď k mé kamarádce, jmenuje se Anna-Marie-Růžena. Tak jí také oslovuj, ona miluje, když se jí říká celým jménem. Jen jí neříkej „tetičko“ nebo „babičko“, prostě jen jménem. Ona mi řekla, jak zachránit tvou maminku. Její dědeček jako dítě také navštívil Začarovaný les a dokázal se vrátit.
Jemu také onemocněla maminka?
Ne, tam se dostal náhodou, když šel na houby a zabloudil v lese.
Anna-Marie-Růžena se velmi zaradovala z návštěvy. Po seznámení s Dinou šly spolu pít kakao do útulné kuchyně. Tam Dina všechno vyprávěla: o Začarovaném lese i o Tereze a Tomášovi.
Mám starou knihu, zdědila jsem ji po dědečkovi. Říkal, že je v ní všechno, co se může hodit v těžké situaci, řekla zamyšleně Anna-Marie-Růžena, ale nemohu ji otevřít, je zavřená na tři stříbrné knoflíky. Třeba se teď otevře.
Přinesla z ložnice velkou a těžkou knihu. Rohy desek byly zdobeny ažurovými stříbrnými kováními. Kniha byla zavřená na tři čtvercové knoflíky, jako u kabátu.
Sotva Anna-Marie-Růžena položila knihu na stůl, se šelestem se otevřela. Jako by ji přelistovala neviditelná ruka, na listu se začaly objevovat řádky psané rovným kaligrafickým písmem:
„Existuje Začarovaný les.
Může se do něj dostat dítě.
Vyjít z něj lze jen před západem slunce.
Pokud nevyjdeš před západem, staneš se panenkou.
Pokud bude čarodějka chtít, může panenku přeměnit v živého člověka ve dne.
A pokud někdo bude chtít panenkám pomoci vyjít z lesa, kouzla pominou.
Pokud nevyjdeš z lesa za dva roky, zůstaneš panenkou NAVŽDY!“
Dino, můžeš se znovu dostat do Začarovaného lesa a pomoci dětem, řekla Anna-Marie-Růžena sebevědomě, ty jsi tu jediné dítě a kniha se otevřela právě pro tebe!
List v knize se se šelestem obrátil a všichni si přečetli nové řádky:
„Dino, vyjdi ven. Kdo k tobě přijde první, ten bude tvým pomocníkem. Vezmi všechno, co jsi měla s sebou minule, a zítra za svítání jdi do Shnilého dolu.“
Kniha zaklapla a zapnula se na všechny tři stříbrné knoflíky. Všichni se na sebe podívali a Díně přeběhl po zádech mráz. Babička objala svou vnučku a řekla:
Neboj se, Dino! Jsi sice malá, ale velmi statečná, pomohla jsi mamince a pomůžeš i dětem. A já s Annou-Marií-Růženou na tebe budeme čekat!
Ano, drahoušku, přidala se Anna-Marie-Růžena, jiné východisko není. Ty sny tě budou trápit pořád. A čarodějka ze Začarovaného lesa není zlá, nebude ti bránit, o tom v knize nic není. A vědz, že když tě na někoho čeká, tak se ti to podaří!
Dina neměla kam utéct, musí jít a čekat na pomocníka. Holčička se rozhodla, že půjde sama. A babičky se pustily do pečení koláčků s rebarborou, protože při její první cestě do Začarovaného lesa ležely v batohu.
Holčička vyšla ven, prošla upravenou zahrádkou Anny-Marie-Růženy, kde rostly krásné gloxinie všech barev, a otevřela branku. Najednou k ní přiběhl pes, malý hnědý pudl, velmi hubený a huňatý. Pes hlasitě zaštěkal a skočil na Dinu, málem ji srazil na zem, víc lidí na ulici nebylo…
Na štěkot vyběhly obě babičky, ale pudl Dinu vůbec nechtěl kousnout. Lehl si jí k nohám a díval se na ni oddanýma očima.
Tak o tom pomocníkovi bylo v knize psáno! řekla překvapeně Anna-Marie-Růžena. Je to pes ze sousední ulice, měl dva pány, dvojčata Terezu a Antonína. Jejda, vždyť ti se loni ztratili: šli do lesa pro červený rybíz a už je nikdo neviděl! Vrátil se jen ten pes, vyl a pořád běhal k Shnilému dolu. Rodiče dětí volali záchranáře, přijel služební pes s policistou, ale nikoho nenašli. Maminka od té doby sedí celé dny u okna, čeká a s nikým nemluví.
A ta dvojčata byla zrzavá? zeptala se Dina.
Ano, zrzavá. Asi tě právě oni prosí, abys jim pomohla vrátit se domů. Mimochodem, psa jmenují Duffy.
Sotva Anna-Marie-Růžena vyslovila jméno psa, vyskočil a zavrtěl ocasem.
Pojď sem, Duffy, zavolala Anna-Marie-Růžena, nakrmím tě, jistě máš hlad.
Dinina babička se pustila do koláčků a holčička s Annou-Marií-Růženou nakrmily psa, pak ho vykoupaly a vyčesaly. A nakonec ho ostříhaly. Duffy vypadal jako kráska, až by se hodil na výstavu. Ale už na svítání se Dina a pes vydají do Začarovaného lesa. Když byly koláčky s rebarborou hotové, babička jako minule vložila tři kusy do Dininého batohu.
Duffy odešel s Dinou a její babičkou. Holčičce se celou noc zdály podivné sny, které si potom nedokázala vybavit, ale přesně věděla, že musela pořád před někým utíkat a schovávat se.
Jakmile ji babička vzbudila, Dina utekla do stodoly rozloučit se s Bleskem. Poník ji přivítal tichým řehtáním, holčička ho objala kolem krku, slzy kanuly na sametovou kůži, a v tu chvíli o podlahu něco cinklo melodickým zvukem. Byl to malý stříbrný zvonek. Dina ho uložila do batohu, Blesk přece nedával dárky jen tak.
Děkuju, Blesku, zašeptala Dina a políbila ho na čelo, zatím! Jdu zase do Začarovaného lesa.
Holčička odběhla a utírala si slzy.
S prvními slunečními paprsky stála babička s Dinou, Annou-Marií-Růženou a Duffym u Shnilého dolu.
Shnilý důl
Nikdo nevěděl, proč se důl jmenuje Shnilý. Nic v něm neroste a voda tam ani za velkých dešťů neteče, jen se na dně kroutí tenké spirály mlhy. Důl byl nevelký, asi sto metrů dlouhý, na obou koncích ho lemoval obyčejný les. Jak je důl široký, nikdo nevěděl, protější strana nebyla vidět, začínala tam hustá mlha. K okraji dolu se nedalo přistoupit, jako by před ním byla neviditelná zeď.
Dina, její babička, Anna-Marie-Růžena a Duffy vyšli na mýtinu za vesnicí a zastavili se před Shnilým dolem.
Dino, jak se dostaneš na druhou stranu? Vždyť tu není ani lávka! zvolala babička.
Jak to, že není? Podívej, nový most s ažurovým zábradlím a nad ním duhový oblouk! odpověděla holčička.
Babička s Annou-Marií-Růženou se na sebe podívaly, žádný most neviděly…
Duffy odvážně přeběhl k mostu, pak se vrátil k Díně, chytil ji za okraj šatů a táhl ji k Shnilému dolu. Duhový oblouk nad mostem začal blednout. Dina se polekala, že zmizí, a pak se do Začarovaného lesa nedostane. Rozběhla se za Duffym a na běhu zavolala:
Jděte domů! Až se vrátím, přijdu hned za tebou, babičko!
Dvě staré kamarádky viděly, jak holčička se psem došla k neviditelné zdi oddělující skutečnost a Shnilý důl, a jako by je neviditelná síla vtáhla. Vzduch se zvlnil jako v horkém létě, potom se vlnění prohnulo a dvě malé postavičky proplula nad dolem a zmizely.
Dina a Duffy, bez jakékoli překážky, prostě vstoupili na čerstvě ohoblovanou lávku a po několika metrech se ocitli na druhé straně Shnilého dolu.
Začarovaný les
Jakmile holčička a pes přešli důl, spatřili obrovské oko. Před nimi nebyl ani les, ani pole, nic, jen to jedno oko. Bylo tak hluboce černé, že vypadalo jako jediná zornice. Oko se zvětšovalo a zároveň se stále vzdalovalo. Duffymu se zježila srst, zavrčel a přitiskl se k nohám holčičky. Dině přeběhla po kůži husí kůže.
Vtom Dinu a Duffyho zvedl vítr, točil je jako spadané listy a unášel je do černé zornice. Dina za letu chytila pudla za přední tlapku, přitiskla psa k sobě, zavřela oči strachy a společně vletěli do „černé díry“.
Neviditelná síla holčičku a psa jemně položila. Pod nohama byla pevná země. Dina otevřela oči a uviděla vyřezaný dům, obrostlý břečťanem, s věžičkou, na níž byla korouhvička s kohoutem. Kohout vypadal jako živý, s jasným, pestrobarevným ocasem. Lehký větřík se zvedl, kohout-korouhvička se protáhl a hrdě zakokrhal své „Kykyryký“. Z domu vyšla čarodějka, na ramena měla přehozený ažurový fialový šátek.
Zdravím tě, Dino, čekám na tebe už dlouho! A ty jsi přišla s Duffym, ahoj i tobě! Jakou jsi krásnou slečnou, hned bych tě poslala na výstavu psů, řekla čarodějka s úsměvem.
Dobrý den! odpověděla Dina a Duffy na pozdrav zaštěkal.
Co tu stojíte? zeptala se čarodějka. Čas letí, před západem slunce musíte zachránit i bratra se sestrou a sami stihnout dojít domů! Tak pojďte dál. Dino, je čas na čaj. Úkol se dozvíš ve snu.
Nebylo co dělat. Dina si umyla ruce po cestě a sedla si ke kulatému stolu, prostřenému ažurovým fialovým ubrusem. Na něm stál čajník, džem a voňavé buchty. Čarodějka nalila čaj do šálku vykládaného perletí. Po prvním loku se Díně začala zavírat očka, stařenka ji dovedla až k pohovce. Měkký peřinový polštář přijal do svého objetí unavenou hlavu Diny.
První Dinin sen
Vidím sebe jako stařečka: šedé vousy, silné brýle. Jdu s holí po chodníku. Je velké horko, ale mám na sobě kabát. Silně mě bolí noha. Kulhám a opírám se o hůl. Přímo přede mnou vyrostla vysoká skleněná kulatá budova, z ní vyběhla dívka, mává na mě rukou a volá:
Čekáme na vás, rychle!
Kdo na mě čeká? ptám se ve zmatku.
Jak kdo? hlas dívky se pobouřením vyšplhal do neuvěřitelně vysokého tónu. Vždyť jste předseda poroty!
Poroty?! od údivu mi brýle vyjely na čelo.
Ano, a vy musíte vybrat nejkrásnějšího pudla na výstavě psů.
Kulhám za dívkou. Vysoký velký kruhový sál, podél něj stojí podstavce a na nich sedí naprosto stejní hnědí plyšoví pudlové. Jak mám najít nejkrásnějšího psa?
Dívám se na každého. Možná mi Duffy dá nějaké znamení. Ale hračky neumějí ani skuhrat, ani štěkat, ani mrkat… A dívka jde vedle mě a pořád povídá:
Musíte rychle, jinak sen brzy skončí!
A tu u jedné hračky stéká z ouška kapka krve! Když jsem pomáhala Anně-Marii-Růžena stříhat Duffyho, náhodou jsem mu pořezala špičku ucha.
Tenhle pes bude vítězem naší výstavy, řekla, nebo spíš řekl jsem, nahlas, na celý sál.
Hračka ožila, seskočila z podstavce na zem, olízla mi ruku a v tu chvíli jsem se probudila.
U čarodějky
Dina znovu stojí před domem čarodějky, kohout-korouhvička uviděl holčičku, nastražil se a hrdě zakokrhal své „Kykyryký“. Z domu vyšla čarodějka, na ramena měla přehozený ažurový fialový šátek.
Výborně, Dino! Kdybys nepoznala Duffyho, byl by navždy plyšovou hračkou. Teď máš nový úkol: je třeba vypěstovat keř rebarbory, pojď do mé zahrady.
Čarodějka šla za dům, Dina a Duffy za ní. V zahradě rostly podivné rostliny. Tady je záhon s lovkyněmi hmyzu: dvě dětské dlaně na tenkém zeleném stonku, na každé sedm prstů s dlouhými růžovými nehty. Dlaně neustále tleskají a chytají mouchy, které se kolem rostliny rojí. Dina, když procházela kolem, ucítila vůni medu a ananasu a pochopila, proč mouchy letí k jisté záhubě.
A tady je záhon s rostlinami podobnými kobrám. Mají velmi krásné, přelévavé kapuce, mezi nimi pobíhají vrabci a vytahují z kapuc housenky. Někdy rostlina-kobra obejme vrabčáka svou kapucí na znamení vděčnosti.
A tady je záhon kolem malé fontány připomínající rozprašovač, z něhož neviditelný mechanismus vypouští voňavé oblačko. Na každé rostlině jsou tři stonky zakončené květy podobnými lidským hlavám s velkým nosem a dlouhými vlasy. Nosy čichají, a pokud se jim vůně líbí, vlasy zesvětlají do pestrých barev, a pokud ne, zešednou. Nespokojené hlavy začnou nabourávat do spokojených hlav a přitom pištět. Nad záhonem neustále hučí.
Dina se zastavila u fontány-rozprašovače, ale čarodějka, aniž se otočila, na ni zavolala:
Čas letí!
Dál šla Dina za čarodějkou, aniž se rozhlížela. A v zahradě bylo na co koukat! Všichni se zastavili u vyhrabaného, prázdného kulatého záhonu.
Tady musíš vypěstovat rebarboru! řekla čarodějka a zmizela.
Dina zmateně rozhlížela po zahradě. Nic nebylo nablízku, ani sáček se semínky.
Čím bych aspoň uhladila zem na záhonu? zeptala se holčička sama sebe.
V jejím proutěném batohu něco melodicky zazvonilo, Dina si vzpomněla na zvonek od Blesku. A v tom okamžiku se odnikud objevily malé hrábě.
Blesku, moc děkuji!
Dina uhladila záhon. Vytáhla z batohu zvonek, zatřásla jím a řekla:
Teď potřebuji lopatu, abych vykopala jamku!
Raz, a lopata leží u záhonu.
Blesku, díky!
Dina uprostřed vykopala jamku. Znovu zatřásla zvonkem a řekla:
A teď potřebuji semínka!
Ale nic se neobjevilo. A co když zatřesu dvakrát? Zvonek ale ani nevydal melodický zvuk…
Dina se polekala: jak teď splní úkol? Duffy vyskočil a strkal nosem do batohu. Pak znovu vyskočil a hlasitě zaštěkal.
Duffy, myslíš, že mám do jamky dát koláček s rebarborou? zeptala se Dina.
Pes olízl holčičce ruku. No dobře, zkusit to musím, tím spíš, že jiný nápad nikdo nemá. Dina vytáhla koláček a zakopala ho doprostřed záhonu, pak z batohu vyndala lahvičku s pramenitou vodou a zalila. Voda v lahvičce neubyla, ale z půdy nejdřív vykoukly červené hlávky, pak růžovozelené výhonky, a hned byly velké zelené listy na šťavnatých stoncích, a nakonec i tlusté stonky s načechranými bílými květenstvími. Odnikud přiletěly včely a radostně bzučely nad květy rebarbory.
Díky, Dino, vypěstovala jsi v mé zahradě kouzelnou rebarboru. Zapamatuj si: kouzelnou! Teď je čas vrátit se ke stolu, řekla čarodějka. Objevila se přesně na tom místě, kde předtím zmizela.
Někdo mi ukradl dračí trn, který jsi mi minule přinesla, musíš ho najít, zadala úkol čarodějka.
Dina si umyla ruce a sedla si ke kulatému stolu, prostřenému ažurovým fialovým ubrusem. Na něm stál čajník, džem a voňavé buchty. Čarodějka nalila čaj do šálku vykládaného perletí. Po prvním loku se Díně začala zavírat očka, stařenka ji dovedla až k pohovce. Měkký peřinový polštář znovu přijal do svého objetí unavenou hlavu Diny.
Dinin druhý sen
Nevím, kdo jsem. Vidím velmi špatně. Jasný teplý den, ale je mi nepříjemně, mám chuť se schovat. Jako přes závoj se snažím prohlédnout své ruce, ale jsou spíš jako lopaty s dlouhými drápovitými prsty a nemám holou kůži, ale černou srst! Slyším třepot křídel a chápu, že musím utéct. Někdo loví mě! Vedle je nějaký otvor, silný zápach vlhké země. Moje tělo je neohrabané, ale rychle propadám dírou a jen něčí ostrý dráp mi lehce škrábne do kožichu.
Jsem pod zemí a tohle je můj domov! Musím najít dračí trn, kde tu asi může být?! Je tu spousta tunelů, všechny končí komůrkami. Šplhám dlouhými chodbami: tady je slepá ulička, silně to páchne suchými dešťovkami. To je zásoba na zimu. Musím najít jiný tunel.
Tento tunel skončil malou místností zasypanou podzimním listím. Je to moje ložnice. Otáčím se a podle čichu nacházím další průchod.
Dlouho se po něm plazím a najednou cítím cizí pach: vpředu je někdo neznámý. Tunel tu končí a já padám do prázdna. Na zádech se mi silně zachvěl svědivý pocit, nesnesitelné svrbění a bolest.
A najednou neletím jen kotoulem kamsi, ale letím s mávajícími křídly. Oči mě zabolely od světla a vidím obrovské údolí zalité sluncem, a uprostřed černou horu podobnou dračímu trnu.
Plachtím v proudech vzduchu. Jak je báječné být ptákem! Neuvěřitelný pocit lehkosti a svobody! Najednou slyším zvonění zvonku, připomněl mi úkol od čarodějky. Musím spěchat!
Přilétám k hoře, a je tu. Čím níž klesám, tím je menší. Najednou se ze země vynořily dlouhé pružné stonky s obrovskými dlaněmi. Mají sedm prstů s růžovými drápy, snaží se mě chytit jako mouchu.
Když se dlaně rozjedou do stran pro další tlesknutí, mezi nimi se natáhnou nitě šedobordovorudé slizu. Nějakým zázrakem se mi podaří vyhnout se jejich lepkavému objetí. A teď už mohu drápy uchopit trn. Rostliny-lovkyně, když mě ztratily jako kořist, zmizely. Ale trn nepovoluje, pevně drží v zemi!
Blesku, pomoz mi, prosím! volám.
A tu se trn v zemi zavrtěl jako mléčný zub, chytila jsem ho a začala jsem vzlétat.
U čarodějky
Dina znovu stojí před domem čarodějky, v rukou drží dračí trn, sova-korouhvička se nadzvedla a zahoukala „Hu-hu-hu“. Z domu vyšla čarodějka, na ramena měla přehozený ažurový fialový šátek.
Díky, Dino, že jsi mi vrátila dračí trn. Teď musíš vrátit Terezu a Tomáše domů. Pojď dál.
Duffy, jakmile Dinu uviděl, rozběhl se k ní se zvonivým štěkotem, položil jí přední tlapky na hruď a olízl ji na tvář.
Duffy, jak jsem ráda, že tě vidím!
Všichni vešli do obývacího pokoje. Stůl s čajníkem a pohovka s polštářem zmizely. Na stěně, kde nebyly žádné dveře, se objevily vysoké dvoukřídlé dveře.
„Knihovna“, uhodla Dina. Tam ve skříni stojí panenky. Dveře se s cinkotem rozlétly a čarodějka řekla:
Dino, pojď dál. Času je málo, slunce brzy zapadne. Jestli to zvládneš, už se nikdy neuvidíme. Pro jistotu – sbohem!
A co když to nezvládnu? zeptala se holčička se chvěním v hlase.
Čarodějka pokrčila rameny a neodpověděla.
V knihovně
Dina a za ní Duffy vešli do dokořán otevřených dveří. Ty se s rachotem zavřely. Odnikud se s ohlušujícím hlukem spustila těžká závora a na ni se nasadil velký visací zámek. Cesta zpět je zavřená!
Jestli se nevrátíš s Terezou a Tomášem domů před západem slunce, najde se pro tebe místo na polici ve skříni! ozval se hřmící hlas čarodějky.
V knihovně se zdvihl sloup prachu a hned se setmělo, jako když slunce zapadá. Dině se zatmělo před očima, nahrnuly se jí slzy. Ale plakat není čas, musí něco udělat.
Duffy olízl holčičce ruku a rozběhl se dopředu a zval Dinu, aby ho následovala. Náramek s malou podkovičkou, dárek od Blesku, se rozzářil v soumraku, Dině hned spadl kámen ze srdce.
Řady regálů před cestovateli rostly. A tu se na jedné skříni objevil ohnivý nápis: „Dina“. Sotva holčička otevřela dvířka, začala hořet. Na polici stála osamělá krabička pokrytá prachem, a oheň už přeskakoval na polici. Dina bez váhání popadla krabičku, plameny vzplanuly bílou barvou a ze skříně zbyla hromádka popela, která za okamžik také zmizela.
Krabička byla vyřezávaná z třešňového dřeva a voněla velmi příjemně. Dina ji otevřela: na smaragdovém sametu ležel perleťový knoflík od hadrové panenky a malý pirátský šíp.
Co s nimi mám dělat? zašeptala Dina. Jak mi pomohou?
Duffy už holčičku volal, hlasitě štěkal u jiné skříně. Dina položila knoflík a pirátský šíp do kapsy žluté mikiny a krabičku do batohu.
Přišla ke skříni, u níž Duffy neustále štěkal, a otevřela ji. Na jediné polici stály dvě panenky – Tereza a Tomáš. Ozvalo se prasknutí, celá skříň popraskala jako pokrytá krakelováním. Dina stihla popadnout panenky z police a skříň se proměnila v prach, který za okamžik také zmizel.
Najednou panenky vypadly Díně z rukou, s hrozným rachotem dopadly na podlahu a proměnily se v Terezu a Tomáše! Děti se objaly a plakaly a Duffy běhal kolem nich a hlasitě štěkal.
Zahoukala sova a před udivenými dětmi se objevily hodiny, vznášely se ve vzduchu. Na ciferníku, který neustále měnil tvar z kruhu na oval a zpět, nahoře, na dvanáctce, bylo namalováno růžové slunce, na třech žluté slunce, na šestce rudé a na devítce měsíc.
Minutová ručička, někdy vyjíždějící za hranice oválu, rychle běžela po kruhu, a ručička ukazující hodiny se blížila k rudému slunci. Čas nemilosrdně utíkal…
Tu se náramek rozepnul a spadl Díně z ruky. Proměnil se v luk. Holčička vytáhla pirátský šíp z kapsy. Chytil ho chlapec, natáhl tětivu luku a vystřelil na hodiny. Trefil přímo minutovou ručičku, ta se zachvěla, zastavila se, jako by přemýšlela, co dál, prudce trhla a neochotně se začala vracet zpět. Tehdy se zastavila i malá ručička na hodinách. Děti si oddechly. Náramek s podkovičkou se opět nasadil na Dininu ruku. Na řeči nebyl čas, musí se pospíšit!
Dina sundala batoh, byly v něm dva koláčky s rebarborou. Jednu polovinu koláčku dala Tereze, druhou Tomášovi, a druhý koláček rozdělila mezi sebe a Duffyho. Děti pocítily nezvyklý příval sil, jako by vypily kouzelný lektvar!
Z Dininy kapsy vypadl perleťový knoflík, skutálel se pod skříň plnou knih. Duffy se za knoflíkem hnal a v poslední chvíli ho stihl chytit zuby. A tu všichni strnuli hrůzou – zpod skříně se vynořil had. Jak se tam mohl vejít? Rostl a rostl, až dosáhl stropu. Byla to kobra, nafukovala svou obrovskou pestrou kapuci a skláněla se a dívala se Díně do očí.
Duffy úžasem otevřel tlamu a knoflík spadl na zem. Začal se zvětšovat, okraje se mu zvlnily a proměnil se v perleťovou misku.
Znovu zahoukala sova, děti se podívaly na hodiny vznášející se ve vzduchu. Minutová ručička se zastavila, zachvěla se a rychle se rozběhla opačným směrem a přibližovala západ slunce. Dina přistoupila ke kobře a pohladila ji po hladké a teplé kůži. Vzpomněla si na záhon v zahradě čarodějky, kde rostliny-kobry byly velmi laskavé k vrabcům, a řekla:
Pomoz nám dostat se domů, prosím!
Pít, zasyčela had.
Dina vytáhla z batohu lahvičku s pramenitou vodou a vylila vodu do perleťové misky. Dokud se miska nenaplnila, voda z malé lahvičky stále tekla a tekla. Kobra se napila pramenité vody a řekla:
Postavte se všichni do těsného kroužku. Chlapec ať vezme psa do náruče.
Děti tak udělaly. Kobra je přikryla svou kapucí a všichni uslyšeli pronikavý hlas čarodějky:
Za minutu zapadne slunce!
Návrat
Kapuce kobry pevně objala cestovatele. Uvnitř bylo teplo a tma. A najednou všechny zatočilo v pestrobarevném tunelu: Tereza, Tomáš a Duffy odletěli jedním směrem, a Dina druhým. Zvonek v Dininu batohu zahrál vítěznou melodii.
Raz, a Dina je ve stodole, kde stojí Blesk. Holčička objala svého kamaráda, políbila ho na čelo a vyběhla do domu k babičce. V kuchyni Anna-Marie-Růžena a babička popíjely čaj s koláčky.
Vrátila jsem se! vykřikla Dina od prahu.
Babička objala svou vnučku, slzy radosti jí stékaly po tvářích.
A děti jsi zachránila? zeptala se Anna-Marie-Růžena.
Ano, všichni jsme vyletěli barevným tunelem. Myslím, že se domů dostali spolu s Duffym, odpověděla holčička.
Pojďme k nim domů, navrhla Anna-Marie-Růžena.
Od doby, co děti zmizely, jejich dům upadl do tmy. Nikdo tam nerozsvěcoval světlo. Brána a plot bývaly světle zelené, ale barva z nich opadala, tráva začala růst pod plotem a nikdo ji nesekal.
Ale tu všichni uviděli, že plot je zase světle zelený. Brána je dokořán a z dvora se ozývá hlasitý smích. Na opuštěných záhonech rozkvetly růžové a červené muškáty.
Dina s babičkami vešly na dvůr. Půl vesnice se sběhlo na hluk. Maminka objímala své Tereziny a Tomášky (tak jim říkávala dřív), plakala a smála se štěstím.
Sousedé začali vynášet stoly na ulici a přikrývat je bílými ubrusy. Hospodyňky přinesly, co kdo měl, a celá vesnice celý den slavila návrat dětí ze Začarovaného lesa.
Dina byla všemi chválena a obdivována pro svou odvahu. Ale Dina věděla, že bez Duffyho a Blesku, babičky a Anny-Marie-Růženy by nedokázala zachránit bratra a sestru.
Když Dina s babičkou přišly domů, vytáhla z batohu vyřezávanou krabičku a otevřela ji. Na smaragdovém sametu ležely hodinky. Byly malé, tak akorát na Dininu ruku. Na ciferníku byl malý had a nápis stejným kaligrafickým písmem jako v knize se stříbrnými knoflíky: „Dina“.
Holčička si nasadila hodinky, malý hadík na ciferníku na ni mrkl, ačkoli, jak známo, hodinky mrkat neumějí.
