Tenhle příběh se odehrál dávno. Slyšela ho moje prababička a vyprávěla ho mé babičce, a ta mně. Vám ho vypravuji já, a věřte mu, nebo ne, jak chcete.
Před mnoha lety žili na zemi lidé odvážní a silní. Krásní byli duší i tělem. Říkali si Narty a místo, kde žili, neslo melodický název Alanie, místo kouzelné krásy! Sněžné vrcholy zabodnuté do modři vysokého nebe, pohádkově krásné horské soutěsky, smaragdové kopce a tyrkysová jezera… Vzduch je čistý a průzračný jako křišťál. Naplňuje ho jemná vůně … hmm… vzácných květin: průhledných edelweissů, alpských pěnišníků, horských kosatců, čerstvé luční trávy a neuvěřitelného tepla, které vyzařuje z hlubin této země.
Na takovém místě žil Mistr se zlatýma rukama. Lidé žasli: vše, čeho se Mistr dotkl, se jako zázrakem proměnilo v krásu. Mistr pracoval mnoho, pomáhal malým i velkým a radoval děti i dospělé.
Jednoho dne po těžké práci si Mistr sedl pod strom, aby si trochu odpočinul, a nepozorovaně usnul. Ze spánku slyšel šum lesa, řev divoké horské řeky, a najednou kdesi vysoko nad hlavou zazněl ptačí švitoření. Cvrlikali jeden přes druhého, jako by se každý chtěl rychle s něčím podělit.
Mistr, aniž otevřel oči, poslouchal…
Nedivte se. Řeč zvířat a ptáků Mistr rozuměl bez potíží, neboť miloval a chránil přírodu.
Na větvi stromu, soudě podle hlasů, se usadily tři ptáčky-drobečky.
Ťiu, ťiu, ťiu, jaké krásné hlasy mají naše sestřičky, ― zažvatlala jedna z ptáčat.
Ano, ― pokračovala druhá, ― umíme cvrlikat smutně i radostně. A také zvonivě a lehce.
Zajímavé, ― navázala třetí, ― a může ještě někdo zpívat stejně krásně jako my?
Nesmysl, sotva, ne! ― shodly se všechny tři ptačky, vzlétly a odlétly .
Tu se Mistr probudil. Zamyslel se… Ptačí rozhovor ho znepokojil a zároveň inspiroval. Nemohl udržet touhu tvořit a vyskočil a pustil se do práce.
Vystoupil Mistr na zalesněnou horu na jižním svahu, tam, kde slunce štědře rozdává své teplo všemu kolem. Uviděl velký pevný jeřáb a z jeho silné větve vyřezal kulatou mísu. Napnul dvě struny z koňského žíní a nástroj se rozezněl tak táhle a žalostně, že srdce se svíralo. Tehdy se rozplakal les i hory. Odnikud se přihnaly mraky a z nebe se řinuly slzy… Tak truchlivě a smutně zpíval nástroj.
Zdálo by se, že nic jednoduššího: dvě struny a dřevěné tělo, a zní to jako lidský skřípavý hlas. Nezpívá v každých rukou, jen v laskavých a dobrých.
Mistr dlouho hleděl na své dílo a dal mu jméno, jako rodiče pojmenovávají své dítě. Nazval ho Kisyn-fandyr (od slova „kis“ ― vlas).
Druhého dne tam, kde se tři řeky spojily v jeden proud u úpatí tří hor, spatřil Mistr mohutný černý cedr. Šuměl chlupatými větvemi.
Mistr vybral celý kus a vyřezal trojúhelníkový základ podobný luku, napnul struny. Tu najednou slunce, které se skrývalo za pochmurnými mraky, vykouklo. Přímo před Mistrem dopadlo na zem dvanáct nejjasnějších slunečních paprsků. Zdálo se, že právě vyskočily z nebeského „slunopádu“. Přeskakujíce z jedné struny na druhou, začaly hrát...
A zazněla melodie něžná, sluneční, přelévavá. Zněla tak, že vše kolem ztichlo v úžasu. Zdálo se, že nástroj hraje tu nádhernou melodii sám. Jako by ho nějaká síla zvedala a nesla výš a výš, do čistého azurového nebe.
Nikdo se nehne, aby ten hlas nesplášil: ten, který zpívá, se rozléhá po kopcích a horách, rozprostírá se po smaragdové trávě, v modrém nebi zvoní.
Neuvěřitelný zázrak! ― pomyslel si Mistr. ― Nikdy by mě nenapadlo, že sluneční paprsky mohou být tak zručnými muzikanty!
Mistr nazval nástroj fandyr, což znamená „hudba“.
Třetí nástroj vznikl z lodyhy rákosu, v níž Mistr vyvrtal dírky, a zazněla hudba tak lehká, zvonivá, jako by ji hrál horský vítr. Nazval ho uadyndz, což znamená „dech“.
Jakmile uadyndz zazněl, začalo se dít neuvěřitelné: řeky vystoupily z břehů; svahy hor se pokryly zeleným kobercem; na loukách vykvetly různé květiny, mezi nimi začaly poletovat motýli a včely; medvědi se probudili ze zimního spánku a vycházeli ze svých doupat. Přišlo skutečné jaro...
Mistr s obdivem hleděl na to, co se dělo, a říkal: „Zvuky těchto nástrojů přinesly do našeho domova fsrn ― nebeskou milost. Ať tedy vždy zní kouzelná hudba ― fandyr!“
Od té doby tvořil při zpěvu melodií. A ty melodie se samy skládaly do písní, které oslavovaly vše, co Mistr kolem sebe viděl: krásné květiny, křišťálové hory, průzračné řeky, modrá jezera. Vše, co žilo a rostlo na rodné alanské zemi. Hudba zpívala o všem, co naplňovalo Mistrovu duši.
V zvucích hudebních nástrojů (fandyru, kisyn-fandyru a uadyndz), které Mistr vytvořil, lidé nacházeli útěchu, když přišla bída. A když se jim přihodilo něco dobrého, vylévali svou radost do krásného zvuku.
Proto se v lidu začalo říkat, že existují písně pro každou příležitost a že není člověka, který by za svůj život nezazpíval vlastní píseň.
Ať tedy vždy zní kouzelná hudba ― fandyr!
