V jednom dávno-dávném lese na mýtině pod starým dubem žil ježek. Každé ráno vylezl ze své nory a vydal se za svými povinnostmi.
Povinností měl ale opravdu hodně: pozdravit slunce, dub, sousedy zvířátka, udělat cvičení, umýt se, uklidit okolí domečku a nasbírat zásoby na zimu. A také si popovídat o snech, na tuto důležitou věc si vždy našel čas.
Jednoho dne, když ježek jako obvykle seděl na své malé lavičce a snil, zašelestil mu dub listím:
Ježku, a můžeš mi, svému příteli, říct, o čem sníš? Nebo je to tajemství?
Žádné tajemství není, jen mi tu nikdo nemůže pomoct.
Ale proč? Máš přece tolik kamarádů!
Kamarádů mám hodně, ale křídla nemám, odpověděl ježek smutně.
Proč by malý šedý ježek potřeboval křídla? Vždyť nejsi pták, divil se dub.
Právě v tom je celý problém: nejsem pták a nemám křídla. To znamená, že nikdy nepoletím na jih. Pokaždé budu v zimě spát ve své noře! Ale já nechci, já sním o tom, že uvidím moře u Jaderského moře, ohřeju se na písku pod slunečními paprsky a ochutnám sladké ovoce.
A co my? Bez tebe nám bude smutno.
Ale vždyť jsem nikam neodletěl.
Rozhovor dvou přátel zaslechlo Slunce. Už se chystalo jít spát, ale na obloze zůstalo o chvilku déle.
A sen? zeptalo se.
Ano, jak je to s tvým snem? Musíme na něco přijít, zašelestil zamyšleně dub. A tu z jeho koruny k ježkovi sletěl ten největší list.
Je to vzdušný list, který tě odnese, kam si jen přeješ, pokračoval dub. Rychle si na něj sedni a leť za svým snem.
Slunce radostí zaskákalo po mýtině jako sluneční zajíčci:
Poprosím vítr, a zvedne tě nad mraky. Jen se pořádně drž a hlavně, slyšíš, ježku, hlavně se na jaře určitě vrať k nám.
A Slunce ježka laskavě pohladilo po ostnech a dub zašelestil:
Šťastnou cestu!
A ježek vzlétl: nejdřív nad svou norkou, potom nad dubem, pak nad mýtinou, a už ho jen viděli…
Ale trochu předběhnu a řeknu, že ježkův sen se splnil. Potom se vrátil domů a stále si našel čas na snění, protože má teď nový sen. Jaký je, o tom nám zatím neřekl.
