V jednom šťastném království žila princezna. Ano, milé děti, neslyšely jste špatně, právě v šťastném! Zde vždy hrála hudba, lidé se usmívali. Pravděpodobně proto i během deště se sluníčko neskrývalo za mraky, ale veselě se mihlo zpoza duhy. Bylo to zde stálým hostem (kromě noci, samozřejmě), a obyvatelé prostě neznali pochmurné dny a smutek.
Princezna byla tak roztomilá, že dvořané ji něžně nazývali "naše sluníčko", a její jméno bylo Lučík. Milá dívka trávila každý den v radostech a zábavě, král a královna si své roztomilé miminko nemohli dost užít. Ale přesto existoval jeden zákaz.
Přísně jí bylo zakázáno vstupovat do temného lesa: tam byla hranice království lidí s královstvím obrů. Princezně každý den vyprávěli o obrech, jak jsou nebezpeční, ale roztomilá dívka se jich vůbec nebála. A jak by se mohla bát něčeho, co nikdy neviděla? Možná to vůbec vymysleli dospělí, aby do lesa nechodila!
Princezna velmi milovala zámeckou zahradu: jaké jen zde nebyly květiny, a motýli!.. Dívka se na ně dlouho dívala. Když princezna viděla jednoho krásného motýla, dokonce si štípla: není to snad sen, vždyť křídla létajícího květu se třpytila všemi barvami duhy!
Dívce se tak chtělo podívat se na toto zázrak zblízka, ale motýl se k ní nepřibližoval: už přeletěl za plot zámecké zahrady, a princezna jako očarovaná ho následovala. Lučík nevěděla, že takové motýly žijí pouze v království obrů, a běžným lidem se na ně nesmí dlouho dívat. Pod vlivem hypnózy, kterou měla motýlí křídla, člověk za nimi šel, nevidě nic kolem sebe!
A tak se dívka neuvědomila, jak se ocitla v lese. A je zcela nejasné, kam by ji motýl ještě zavlekl, ale Lučík se probrala tím, že neznámá síla ji náhle zvedla do vzduchu a vložila ji do nějaké tmavé krabičky. Ve skutečnosti ji malý obr posadil do krabičky od zápalek, ačkoli je toto zjištění asi neuklidnilo by dívku!
Čas jakoby ztuhl. Ale pak princeznu prostě vyklepali z krabičky (od zápalek), a ona viděla obřího malého obra.
Ahoj, — překonávajíc strach, neodvážně řekla princezna.
SUPER! JEŠTĚ MLUVÍ! Aha, a tobě ahoj! — malý obr byl prostě nadšený.
Kde jsem?
V Zemi obrů, samozřejmě! Budeš mým domácím mazlíčkem!
Ale já nemohu být mazlíčkem, já jsem přece člověk! A navíc princezna! — poslední slova dívka произnesla sebevědoměji, aby tento malý obr pochopil, kdo je!
Ještě lépe, protože máma říká, že jsem na domácího zvířete příliš malý, pořád "později, později ho pořídíme"… ale o princezně mi nic neříkala!
Lučík se pokusila namítnout, vysvětlit tomuto obřímu dítěti, že zde nechce zůstat ani minutu, a už vůbec ne být domácím mazlíčkem. Ale malý obr ji prostě neposlouchal. Veselě vyprávěl o sobě, že je velmi odpovědný, často pomáhá mamě, a vůbec se bude o princeznu dobře starat.
Mimochodem, zazpívej si písničku, máma velmi miluje písně. Tak ji určitě přesvědčíme, že jsi úžasný mazlíček!
Jednak nejsem mazlíček! Jednak nebudu zpívat! — princezna se tak rozhněvala, že se jí na tvářích objevil jasný rumělec. — Hloupý chlapče, jak si vůbec dovolíš se ke mně takto chovat! Myslíš si, že když jsi obr, můžeš si všechno dovolit? Ty jsi, ty jsi prostě…
Dívka nestihla dořečit, obr klidně ji chytil za límec šatů a zvedl ji do takové výšky, že princezna zacvakla oči strachem. Malý obr ji začal houpat ze strany na stranu.
Tak teď zazpíváš?
Dobře-dobře, jen mě prosím pusť dolů!
Malý obr pustil princeznu na obrovský stůl, přidržujíc ji prsty pro případ, že by se chtěla utéci.
Tak čekám! Chceš si ještě polétat?
Hned-hned! — princezna se snažila sebrat odvahu. Totiž vůbec neuměla zpívat: její zpěv byl spíše podobný krákání vrány, ale jak to vysvětlit hloupému malému obrovi?!
Hluboko se nadechla, princezna začala zpívat píseň o rytíři, kterou jí často zpívala máma-královna před spaním. Ale královna měla okouzlující hlas, zatímco princezna… Už po pár verších ji zase třásli ve vzduchu.
Děláš to schválně, ne? — malý obr se vážně rozhněval.
Ale ne! Prostě neuměm zpívat, rozumíš?
Malý obr v rozpacích pustil dívku na stůl, přidržujíc ji prsty, a zamyslel se.
Když to máma uslyší, nikdy mi nepovolí si mazlíčka pořídit… Hurá-hurá, myslím, že jsem vymyslel, co s tebou dělat!
Pustit mě? — s nadějí se zeptala princezna.
Samozřejmě že ne! — zasmál se malý obr, — dám tě Anetce: právě si přála živou panenku, a má si domek. Nebo ti to vyměním za skleněné kuličky!
Spokojený malý obr posadil dívku do krabičky od zápalek a pevně ji zavřel. Předtím do krabičky udělal malé otvory, aby princezna mohla dýchat. Ale tyto díry byly příliš malé na to, aby se dostala ven.
Princezna zůstala sama, a poprvé v životě jí po tváři stekla slza. Měla strach o sebe, o rodiče, kteří už určitě prohledávali celé království, ale nevěděla, co dělat dál.
Neplač, Lučíku! — ozval se vedle tichý hlas.
Kdo je tady? Jak znáš moje jméno?
Neboj se, jsem Sluneční Zajíček, poslala mě k tobě na pomoc máma Slunce.
Můžeš mě vrátit domů? — princezna si teprve teď všimla slabých pruhů světla vedle sebe.
Ano i ne.
Jak to? Znamená to, že je všechno marné, nikdy neuvidím mámu a tátu, — nová slzička stekla po tváři princezny.
Mohu tě proměnit v lučík světla. Budeš cestovat s námi, slunečními zajíčky, všude, kde bude slunce. A vrátíš se domů, ale jen když bude naše máma Slunce navštěvovat tvé království.
Ano, samozřejmě, souhlasím! V našem šťastném království je vždy slunce, brzy budu doma!
Ale princezna nevěděla, že po jejím zmizení přišly do království smutek a špatné počasí. Jakoby všechna radost odešla, lidé přestali se usmívat, smát se, jen pochmurné tváře a slzy v očích. Není divu, že máma Slunce nechodila do tohoto smutného království.
Královnu trápily noční můry, slyšela, jak její dcera volá, ale nevěděla, kde je. A celé království bylo nyní pokryto černou látkou: v království již rok truchlili za zmizlou princeznou. Ale toto brzy ráno nebylo jako všechny ostatní: královně se zdál sen, viděla svou malou dceru a její první úsměv.
Královna si ani nevšimla, jak se poprvé za tak dlouhou dobu usmála ve snu. A to stačilo, aby máma Slunce nahlédla do království a ohřála ho zatím slabými, ale teplými a světlými paprsky!
Královna se probudila s úsměvem, a na okně se objevil pruh světla, který se náhle proměnil… v princeznu Lučík! Král, královna, princezna, nejjednoduší sedlák — všichni byli šťastní, zdálo se, že se usmívaly i květiny! Království SE ZNOVU STALO ŠŤASTNÝM!
Milé děti, ptáte se, co se stalo s malým obrem? S ním je vše v pořádku! Vůbec se nerozrušil, když zjistil prázdnou krabičku od zápalek. Protože mu máma dala domácího mazlíčka, medvěda.
A medvídek se nebránil být krotký, protože ho teď každý den krmili medem, zavařením a všemožnými sladkostmi!
