Žil byl velmi sportovní a vynalézavý malý suchomyš Kilsus. Kilsus se narodil jinak než všechny ostatní děti – vzhůru nohama – a jeho maminka mu dala toto podivné jméno. Přečtete-li si jeho jméno pozpátku, vše pochopíte.
Když se Kilsus probudil po zimním spánku, příjemně se natáhl v posteli: "Jaký nádherný sen jsem měl! Musím o něm určitě povědět přátelům!". Rychle vyskočil z postele, umyl si obličej, zručně absolvoval cvičební program a vyrazil ven.
Od jasného slunce si Kilsus přivřel oči, lehký větřík na něj vál příjemný chlad. Místy ještě ležel sníh, ale na otevřených loukách už vyrůstala první tráva. Právě zde se setkali přátelé. Veverky a suchomyši si padly do náruče, plácali se po zádech a podávali si tlapky.
Kilsuse, jak se těším, že tě vidím!
Přivítala ho s rozpřaženýma rukama veverka Šípková.
Já taky, velmi, velmi jsem se po tobě stýskal!
Pak Kilsus pyšně prohlásil:
Měl jsem takový neobvyklý sen, jako bych se dostal do minulosti k samotnému carovi Petrovi I. Ukázal mi svou oblíbenou královskou hru v házení hole – tyče, kde je třeba srazit stavby. Každá stavba má své jméno: "dělo", "vidlice", "hvězda". Pravidlo je jednoduché: je třeba vyhodit co nejméně holí při vybíjení figurek. Ach, jak zručně car porážel boháče.
Ukážeš nám, jak se hraje tato "královská hra"?
Požádal Pestík.
Co k tomu potřebujeme?
Zajímala se Puška.
Potřebujeme rovnou louku, naše se hodí. Nakreslíme čtverec 2 na 2 m – to bude město. Budeme potřebovat 5 stejných polének, abychom z nich stavěli gorodki figurky. Potřebujeme také 2 hole.
A proč dvě? Město je přece jen jedno?
Nechápal Šípková.
Každý účastník hází dvakrát. Car mě učil – "Hole by neměla létat jako šídlo shora, ale měla by se plazit a otáčet se, aby zasáhla město. Zde je důležitá zručnost a taktika, jako na válce!"
Kilsus postavil v městě první figurku "dělo", důležitě se odešel 13 metrů od města – to je hřiště, dobře se zamířil, udělal zámach a s hlubokým otočením těla hodil hol, ale ten přeletěl cíl.
Přátelé zmateně sledovali "carova miláčka".
Neměl jsem štěstí.
Povzdechl si Kilsus. Hodil hol z polovičního hřiště (6,5 m), ale také bez úspěchu.
Možná mě bude mít štěstí? Nech mě to zkusit.
Požádala Šípková, ale vyhodila jen část figurky z města. Všichni přátelé se pokusili figurku vyhodit, ale nic jim nevyšlo:
Ani mě to nevyšlo.
Povzdychali si.
Kilsuse, neřekl ti car, co je třeba dělat, aby se vyhrávalo? Možná tu existuje nějaké tajemství, které neznáme. Proč se nám nedaří figurky vyhodit?
Zeptala se Puška.
Ne, nic takového mi neřekl. Možná jsem sen nedokončil?
A co teď budeme dělat? Hra je zajímavá, ale nedaří se nám v ni hrát!
Litovala Šípková.
Kilsuse, můj milý, spi ještě chvíli, zeptej se cara na tajemství gorodki!
Prosila veverka Puška. Všichni přátelé ji s prosbou v očích podpořili.
Dobře, ať je. Zase se podívám na cara.
Kilsus souhlasil a po čaji s márou, aby rychle usnul, si lehł do postele.
Dlouho se suchomyš v posteli převaloval, spánek nepřicházel. Pak se rozhodl počítat ovečky. Představoval si, jak mu prolétávají, v pomalém běhu. A když kolem něj prolétla 235. ovečka, Kilsus viděl pastýře.
Pane, neřekl byste mi, kde bydlí car?
Není daleko, vidíš ten pahorek? Tam jsou carovy paláce!
Chlapec odpověděl poklonem. Suchomyš se rozběhl zubem nehty.
Car staví flotilu, není dovoleno nikoho pouštět!
Prohlásili strážcové, blokující Kilsusovi cestu.
Suchomyš smutně sklopenou hlavou bloudil, sám nevěděl kam. Náhle uslyšel veselé výkřiky: "Hod přesněji! Hurá! Trefil jsem! Postav další figurku!"
Suchomyš šel na zvuk a brzy viděl na pahorku venkovské děti hrající si gorodki a již známého pastýře. Kilsus byl velmi překvapen: "Myslel jsem, že tuto hru hrají jen carové". Děti velmi zručně vyháněly figurky z města. Kilsus se přiblížil.
Pojď si s námi hrát!
Pozval pastýř Kilsusa.
Ne, ne, neumím!
U nás všichni umí hrát, jsi snad cizinec? Odkud jdeš a kam?
Tak jsem šel k carovi, chtěl jsem se dozvědět tajemství hry "Gorodki", co je třeba dělat, aby se vyhrávalo? Ale nepustili mě k němu.
To přece každý ví, je třeba TRÉNOVAT!
Zvonivě se zasmál venkovský chlapec a kluci pokračovali:
Prvním pokusem se málo komu daří, já jsem se učil dlouho. U nás ve Vjatské gubernii se této hře říká "dřevěné babky"!
A já jsem z Černigovské gubernie, u nás se jí říká "prasátka"!
A u nás v Omské se jí říká "rjuchy", "chuchy" nebo "chušky"!
A já jí říkám GORODKI!
Ozval se hlasitý hlas cara a Kilsus se probudil.
Před ním, obklopující postel, stáli jeho přátelé.
No co? Co řekl car?
Vrhli se na něj přátelé.
Nic zvláštního, řekl, že každému, kdo se bude dobře hrát, přijde v noci na návštěvu a s každým si dá čaj, a teď všichni na trénink!
